„Jsme holt národ houbařů.“ Ale houby

Chodí někdo z vaší rodiny na houby? Potom patříte mezi tři čtvrtiny českých domácností, kde se pravidelně houbaří. To není odhad, ale výsledek pravidelného šetření, které již patnáct let zpracovává prof. Luděk Šišák na téma Společenská významnost produkce a sběru netržních lesních plodin. Kromě toho máme dvě mykologické společnosti, jednu tzv. amatérskou a jednu vědeckou, která sdružuje desítky vědců z různých výzkumných a vysokoškolských pracovišť. Houbami se prostě u nás zabývá jak čistá věda, tak se jimi baví velká část společnosti. Kde se vzala taková popularita? Zvláště pokud je známo, že je to prý taková česká specialita? Náhoda to určitě není, i když v „národní povaze“ důvody určitě nehledejme.

Především platí, že v tom nejsme na celém světě ani v Evropě sami. Východní část evropského kontinentu obývá hned několik mykofilických národů, jak jim říká věda zvaná etnomykologie. Společné prastaré kořeny snad dokazuje to, že jde o slovanské národy (Poláci, Ukrajinci, Rusové ad.), které mají jak společnou pravlast, tak společné příznivé podnebí. Houby byly totiž pravděpodobně i součástí slovanského folklóru již od dob jejich společného putování. Najisto víme, že mistr Klaret uvádí ve svém Glosáři ze 14. století patnáct českých pojmenování pro jednotlivé druhy hub, což je na svou dobu jazyková bohatost velmi výjimečná, ne-li zcela unikátní. Celá staletí pak byly u nás houby předmětem pověstí, pohádek, písní a říkadel, což dokazuje, že zde jejich znalost přetrvala i zhoubnou „dobu temna“. A nic na tom nemění fakt, že známá pořekadla, která zaměňují houby za nic („po tom je ti houby“), mají více než s houbami společného se skutečným hnědým „nic“ (jak dovodil kdysi jazykovědec Václav Machek).

To vše by však nestačilo k tomu, aby se z houbaření stala mimořádně populární aktivita, kterou se profesionálně zabývají na dva tisíce lidí. František Smotlacha (Znáte? Ne? Tak to jste tady asi nevyrostli, nebo jste alespoň nikdy nebyli na žádné české chalupě) sice mohl na začátku dvacátého století tvrdit, že „v žádném jiném národě není taková znalost hub jako u nás a nikde jinde, u žádného národa se nesbírá tolik druhů hub k jídlu jako u nás“, ale bez jeho neúnavných „modernizačních“ snah bychom dnes nebyli tam, kde jsme. Už jeho učitel Jan Bezděk začal před první světovou válkou systematicky objíždět česká a moravská města i městečka a vytrvale vyvracet všechny „lidové pověry“ o jedovatosti hub, a naopak rozšiřovat znalosti o desítkách a stovkách jedlých hub, o kterých čeští venkované neměli tušení, anebo je paušálně označovali za prašivky nebo gemby. Probíhalo to tak, že pro zájemce udělal dopoledne přednášku, odpoledne s nimi prošel místní lesy a večer z nasbíraného materiálu pro všechny uvařil chutnou krmi. Jak uvádějí účastníci, někdy se ke společné večeři přidali jen největší odvážlivci. Mimochodem to celé dělal zadarmo na rozdíl od současných amerických „foragerů“, kteří pro dnešní americkou „organic“ střední třídu pořádají přesně stejné služby za tučný peníz. Nicméně už po první válce se vše rozjelo ve velkém – Smotlacha začal vydávat časopis, založil československou mykologickou společnost a příručky pro houbaře se prodávaly po tisících.

To, co dnes známe jako součást naší dnešní populární kultury, je totiž výsledkem komplikovaného vzájemného převrstvování tradiční lidové kultury a moderních masových prostředků zábavy a kulturního průmyslu. A tak to je s houbařením, stejně jako s chalupařením, zahrádkařením a všelijakým nimroděním, ale i s bulvárem, televizními reality show nebo pop music. Ale to už by byla „jiná písnička“.

Karel Šima, CSPK

Článek vyšel v Lógru č. 14.

Koupit