3 roky života. Tolik nám vezmou nedočtené knihy

Každý to zažil. Obracím stránku a uvědomuju si, že netuším, co jsem posledních pět minut četl. Přičítám to své nepozornosti. Večer jdu na pivo. Bude lepší Radek nebo Matuška? Knížka vinu nenese. Zkouším další stránku. Najednou ale přemýšlím, jestli bych si neměl do práce donést vlastní hrneček. Eleonora měla navíc docela pěkný šaty a… kurňa, zas se musím vrátit o odstavec zpátky. Jelikož nejsem zrovna mistr republiky v rozhodování, trvá mi přibližně čtyři hodiny, než obviním po právu knihu. Nuda! Zkrátka se nedokážu donutit, aby mě zajímalo, jestli se Franz Biberkopf na konci třicátých let tím fašounem stal, nebo ne.

Takový film trvá maximálně tři hodiny. Předem ho nastudujete na ČSFD, což zabere asi patnáct minut. Za dvacet vteřin dohledáte trailer na YouTube a po minutě docela přesně víte, jestli tomu věnovat čas. Když navíc celou tuhle rekognoskaci zmatláte a po třiceti minutách filmu ho shledáte jako debžotinu, pořád ještě nemusíte být tak naštvaní. Ztratili jste půl hodinu života. Co si budeme… stejně byste ji jinak asi strávili u porna nebo pořadu o vaření. A navíc se tyhle omyly nestávají tak často.

Nedočtené knížky vám ale v součtu zaberou hodně času. Hooodně času. Jsou to ty nejprotivnější zmařené investice. Jestliže čas jsou peníze, tak výběr knížky je hra na automatech. V celkovém součtu budete vždycky v setsakramentském minusu. Minusu velkém jak Žižkovská věž naležato. Při své poslední zmařené investici, knize Berlín, Alexandrovo náměstí od Alfreda Döblina (z ní pochází výše zmíněný Franz Biberkopf, pokud jste si to ještě nevygooglovali), jsem se rozhodl proti nedočítání bojovat. Rozhodl jsem se ho alespoň hrubě propočítat.

Možná si říkáte: „Vocas, hraje si na intoše, chce číst modernu a pak se diví.“ Třeba na tom něco je. Ale jako recenzent si nevybírám knížky podle toho, jestli mi přebal ladí k botám. Šel jsem na to profesionálně. Pročetl jsem si anotaci. Nechal se nalákat marketingovým textem, který překrýval obálku a říkal, že se jedná o nejzásadnější dílo německé moderní literatury. Tady jsem mohl zbystřit. Za ta léta studia literatury a čtení už tak nějak tuším to, co málokdo říká nahlas – čím významnější je kniha pro vývoj literatury, tím hůře se dá dočíst. Ilias a Odyssea, Odysseus, Hledání ztraceného času, Babička. Jedno vedle druhého – kousky, s jejichž četbou se rádi pochlubíte mamince, ale pošmákne si u nich jenom ten, kdo to má v tomhle světě tak nějak těžké. Zašel jsem do knihkupectví a přečetl si první tři stránky. Tenhle knihomolův trailer ale sežere víc času než YouTube, a navíc se při něm stejně většinou spálíte. Jenže nic lepšího neexistuje. Minutové trailery na knížky se netočí (tedy točí, ale jedná se o obrovský omyl).

Takže jsem investoval nějaké tři stovky. Poté dočetl na stránku devadesát, kde mi došla trpělivost. Jasně, Sašo, já vím, o co jde. Futurismus, předválečný období, dochází mi to. Tu knihu budu obdivovat a neřeknu o ní křivého slova, ale k smrti mě to nebaví. Devadesát stránek mi trvalo šest dní. V součtu asi čtyři hodiny (máte pravdu, zrovna s chutí jsem se k ní nevracel). A tak to s tebou, Sašo, dopadlo stejně jako v Pelíšcích.

Při uvážení počtu knih, které jsem nedočetl, mi vyšlo hrozivé číslo. Ve svých 28 letech jsem ztratil rok a půl života u knih, jejichž četba nevedla nikam. Považuji ten čas za čistě ztracený. Kdybych se dožil padesátky, což by mohlo vyjít, pokud se vyhnu Uherskému Brodu, americkým středním školám a lítání rogalem, budu na třech letech.

Život je příliš krátký, než abychom ho trávili se špatnými knihami. To by se krásně vyjímalo před knihkupectvím, co? Jenže to poznáte jenom tím, že promarníte čas čtením. Smutné, leč nutné.

Tak až zase uslyšíte, že cigára, chlast a drogy vám zkrátí život, vzpomeňte si na všechny ty Raise, Březiny, Jirásky, Dumase, Scotty nebo nedejbože Chaucery.

Marek Dobrý