Festival otrlého diváka: Více smíchu, méně děsu

V pražském kině Aero proběhl od 3. do 8. března 2015 jedenáctý ročník Festivalu otrlého diváka. Pro příznivce extrémní kinematografie představuje „Otrlec“ bezpochyby svatostánek, má ovšem co říci i těm, kteří si potrpí na netradiční a zábavnou podívanou. Zastřešujícím motivem projekce byly tentokrát děti, což je na první pohled vděčné téma, jež nabízí bezpočet možností. Jakožto velký příznivec gore filmů, slasherů a žánru exploitation jsem pochopitelně nemohl chybět.

Extrémní kinematografie podle koordinátorů festivalu Jiřího Flígla a Davida Čeňka umožňuje zkoumat společnost z jiného úhlu pohledu – například atmosféru diskoték a metalových klubů osmdesátých let, zakořeněný rasismus, změny sexuálních tabu, ale především směr, který můžeme nazvat filmovým undergroundem, tedy nízkorozpočtovou nezávislou tvorbou určenou pro okrajové publikum.

Jedenáctý ročník se nesl v zaběhlých a prověřených kolejích, což je zřejmě dobře, jelikož zájem diváctva stále narůstá. Otrlým divákům pořadatelé nabízejí drsné a kvalitně natočené horory a „krváky“, ale i potrhlá zábavná béčka. Projekce jsou navíc často obohaceny o interaktivní vložky, kterými se podle Flígla snaží organizátoři navodit atmosféru úniku od pracovního vytížení.

„Otrlec je synonymem pokleslosti, nevkusu, braku a zábavy za hranicí tuctovosti“

Když jsem tak seděl v Aeru a krátce přemýšlel za zvuků dětských šlágrů jako Strašidýlko Emílek či Šmoulové šmoulujou, napadlo mě, jestli jsou návštěvníci okolo mě právě takové okrajové publikum. Ukazuje nám Festival otrlého diváka ten „pravý“ filmový underground a je tento pojem v dnešní době ještě vůbec platný?

Přestože jsem z časových důvodů nemohl zhlédnout celou produkci letošního Otrlce, pokusím se o celkové shrnutí. Zastřešující dětské téma dalo možnost vyniknout spíše béčkovým filmům. Při poměrně málo známém slasheru Pět Malých ďáblíků (USA 1974), kdy bandu namyšlených městských pracháčů s jejich „paničkami“ likviduje mládež uprchlá z ústavu, ale i u démonské zombie vyvražďovačky na vlně neo-hippie Démonova levárna (USA 2013), při níž tekly vnitřnosti proudem, se Aerem přelévaly vlny úsměvů.

Ty se proměnily v záplavy bujarého veselí, když na plátně běžel „trash“ Skřet II (Itálie/ USA 1990), což je možná nejhloupější film všech dob, nebo lehce erotická komedie obohacená o cartoon postavičky Zlý Večerníček (USA 1992) s rychlodabingem legendární „otrlecké“ překladatelky Samanthy Bifidus. Jak na diváky působila akční vyplachovačka Nejsmrtelnější kořist (USA 2013) asi není těžké si představit.

Mohu navíc dosvědčit, že dobrá nálada divákům vydržela i při většině ostatní produkce. Bizarní počin Polyester (USA 1981) přinesl pořádnou porci naturalistického rodinného hnusu. Pochází totiž z dílny Johna Waterse, režiséra Růžových plameňáků, jednoho z nejzvrhlejších filmů všech dob, jenž dal navíc podnět k odstartování celého otrlého festivalu. Jako hlavní hvězda v těchto snímcích vystupuje americký transvestita Divine.

K Otrlci dále patří mexický maskot festivalu, tajný agent El Santo (tentokrát El Santo a Orlice, Mexico 1973), hudební film většinou z „latexových“ osmdesátek (Odysea Rockových mimozemšťanů, USA 1984), ale i nějaký aktuální zombie horor, často z exotických oblastí (na Halloweenském speciálu FOD to bylo Slovensko). Oživlé mrtvoly se tentokrát objevily v Nigérii za obligátního hesla „drogy, sex a vyměšování,“ snímek z roku 2014 se nazýval přiléhavě Ojuju aneb čadit a kadit. Letošní zástupce erotických filmů Tabu (USA 1980) patří v rámci pornoprůmyslu k legendárním díky svému sociálně kritickému podtextu.

Divákům zůstal úsměv na rtech i při „prvním francouzském gore slasheru“ Ogroff, The Mad Mutilator (Francie, 1982). Tento snímek je pro mě skutečným undergroundem. Ogroff je zohavený dřevorubec, který rozseká každého, kdo vstoupí do hlubokého lesa, pochopitelně včetně dětí, které navíc pojídá. Film je nesmírně syrový a autentický, ovšem amatérismus z něj přímo čiší. Každopádně za zařazení tohoto snímku Otrlci upřímně děkuji.

Zástupce opravdu nelítostné zvrácenosti pak najdeme bezpochyby ve snímku Lidská Stonožka II (2011) holandského chlíváka číslo jedna Toma Sixe, mimo jiné fanouška legendárního Piera Paola Passoliniho. Podstata lidské stonožky spočívá v sešívání lidí ústy k řitnímu otvoru, čímž se vytvoří řetězec připomínající onoho členovce. Ve „dvojce“ se tohoto úkolu zhostí psychicky narušený tlouštík Martin, jenž se snaží vyrobit lidskou stonožku ze dvanácti lidí.

Je třeba ovšem říci, že Tom Six své řemeslo umí na výbornou a jeho počiny dle mého názoru kvalitativně převyšují obvyklá hororová béčka. Pořadatelé však raději divákům rozdali pytlíky na zvracení, protože fekální a krvavé cákance na kameře patří mezi Sixovy speciality. Jak mi ovšem Jiří Flígl důvěrně sdělil, nikoho v promítacím sále zvracet neviděl.

Festival nezapomněl ani na klasické duchařské horory, přičemž uvedl australský film Babadook z roku 2014, čímž se festival uzavřel. Tento snímek pojednává o matce samoživitelce a jejím problémovém synovi, jimž se pomocí „pohádkové“ knížky vkrade do domu strašidlo Babadook, s Emílkem Dády Patrasové rozhodně neplést. Jak si ovšem čtenář jistě domyslí, tento bubák důkladně prověří již řádně napjatá „rodinná pouta.“

Interaktivní zábava především

Kromě často velmi odvážného uvádění jednotlivých filmů se pořadatelé evidentně snažili svému závazku o interaktivní podívané dostát co nejlépe. Zmíněného Babadooka mohli diváci spláchnout krupičkou kaší a zavzpomínat na zlaté časy školních jídelen, při Skřetovi II, zase gobliní obyvatelé malebné vesničky Nilbog, v níž se film odehrál, nabídli podomácku vyrobený sliz a nakonec i mléčný a zeleninový raut (čemuž jako vegetarián dávám palec nahoru).

Pokud mám nějak shrnout atmosféru festivalu, nejvíce byla cítit dobrá nálada. Smích a radost převažoval nad zhnusením a strachem, čemuž jistě přispěly i interaktivní vložky. Navíc i taková Lidská Stonožka je přes všechno groteska, i když s poměrně zvláštním smyslem pro humor. Festival otrlého diváka se vhodně svezl na hedonistické vlně současné mladé nebo střední generace, na niž je festival spíše cílen. Návštěvníci se skládali ze skutečně široké sorty lidí. Kromě metalistů a gotiků, u nichž bych zálibu v krvi a vnitřnostech docela čekal, a všudypřítomných hipsterů však převažovali subkulturně neidentifikovatelní návštěvníci. Mezi zástupem lidí v poměrně úzkém předsálí Aera se dokonce mihla bunda značící příslušnost ke krajní pravici.

Přináší nám Festival otrlého diváka i onen filmový underground? Snímky jako Ogroff, The Mad Mutilator nebo Démonova Levárna naznačují, že plameny ve filmovém podzemí stále hoří. Dovolím si však drzé doporučení – možná by Otrlec mohl do druhé dekády své existence vstoupit v drsnějším, nepřístupnějším a děsivějším hávu. Pod tím bych si představil například tvorbu japonské herečky a režisérky Kei Fujiwary nebo kanadského kamerového mága Karima Hussaina. Zajímalo by mě především to, jak by se podobná změna odrazila v návštěvnosti.

Otrlec však dle mého soudu není jen jeden z řady filmových festivalů, které každoročně probíhají. Interaktivní vložky si zaslouží ocenění, navíc tím festival dává najevo, že pořadatelům na divácích záleží i v době, když už jsou s ohledem na návštěvnost „za vodou.“ V mé duši tak zůstávají natrvalo skvrny od krve, výkalů a zeleného slizu, už se těším na otrlý Halloweenský speciál.

Jiří Almer, CSPK