Rozhovor s Jirkou Řehákem o českém Banátu: Možná jsem se měl narodit jako Rumun

Jirku Řeháka (*1967), svého gymnaziálního učitele, jsem jela navštívit na jeho chalupu kousek od německých hranic. Řeč byla hlavně o tom, jak se mu podařilo propojit zálibu v cestování po Balkáně s učitelskou profesí.

 

Jak dlouho jezdíš do Banátu?

 

O Banátu vím už dlouho, ale jezdím tam posledních šest, sedm let. Po devadesátém prvním jsme začali jezdit nejprve na Ukrajinu. Karpaty jsou sice krásný všude, ale to Rumunsko mám nakonec radši. Jezdím tam už dvacet let, každý rok dvakrát až třikrát. Nejdříve v květnu se studenty. Je nás sice celý autobus, ale nepotkáváme tam skoro žádné české turisty, motorkáře či čtyřkolkáře. Pak v létě s partou a se svou ženou do hor – za celý život je nestihnu všechny projít. No a občas s jinou partičkou na kola. Letos poprvé se chystám v sezóně, na festival.

 

A jak tě napadlo vzít na expedici studenty?

 

 Dnes jsem v kontaktu s Člověkem v tísni v Banátu, ale hlavně se třemi kluky, kterým se podařilo kolem hospody a penziónu U Medvěda vytvořit středisko celého východního Banátu, jak kulturně, tak společensky. Ti poslali před nějakými šesti lety mail na všechna gymnázia. A já byl vůbec první, kdo to – s posvěcením ředitele – vyslyšel a hned tam se studenty jel. To je ten počátek. Teď jsem jejich styčný důstojník – ukecávám školy, aby tam jezdily.

 

Proč?

 

Je to pro místní slušný vejvar. Udrželi jsme tak v Banátu několik rodin, které tam kvůli tomu mohly zůstat. Utrácíme tam. Konzumujeme místní produkty. Podařilo se nám do Banátu dostat už šest škol – Ostrov, Chomutov, Ústí nad Labem… Letos pojede znovu i pražská Open Gate. Mám připravenou přednášku – multimediální, teď se pochválím, ale myslím, že se mi to podařilo namíchat tak, že opravdu zaujme. A to, že dojezdová vzdálenost sanitky je pár hodin, samozřejmě lákadlem není.

 

Domluvíš se rumunsky, nebo tam vystačíš s češtinou?

 

Jeden z těch kamarádů U Medvěda je rumunský Čech, takže je to bez problémů, já se domluvím jen tak tak, ale řeknu si o všechno. Rumunština je foneticky parádní a gramatika je taky jednoduchá, já ji navíc kolikrát ani nepoužívám.

 

Poslední dobou vychází o Banátu spousta článků, celá oblast se popularizuje. Češi jezdí tam, na druhou stranu místní odcházejí. Je to vůbec dobře?

 

Ten trend, o kterém mluvíš, v posledních letech dál akceleruje. Na Gerniku, tedy kdysi největší české vesnici, která dokonce jako jediná byla komunou (spadaly pod ni jiné rumunské vesničky, český starosta byl nadřazen Rumunům, a to je jediný případ v Banátu), tak tam za 6 let ubylo padesát procent obyvatel, v Eibenthalu skoro čtyřicet. Exodus trvá a je umocněn tím, že dnes jsou vazby na Česko mnohem silnější než dřív. Firma ze Žatce tam jezdí už každý týden. Starší lidi samozřejmě zůstávají, mladí kompletně odjíždí buď do Temešváru, Oršavy, nebo i do Bukurešti. Naprostá většina ale utíká do severních Čech, kde snadno seženou nekvalifikovanou práci.

 

Mají tam nějaké kontakty?

 

Mají v Čechách de facto příbuzné. Připomíná mi to jednu situaci z Rovenska, to je podle mě nejhezčí banátská vesnice. Když byly v Čechách ty poslední výrazné povodně, tak jedna paní seděla u televize – české kanály tam jedou přes satelit ve všech hospodách v podstatě nonstop. My tam sice jezdíme do přírody, ale není to skanzen, reálně tam žijou, takže nemá smysl jim to vyčítat nebo se nad tím pozastavovat. A protože paní u těch povodní brečela, říkám jí: „Paní Veverková, to je milý, že je vám to taky líto.“ A ona: „To jsou Lovosice, tam mám teďka celou rodinu, co budou dělat?“ Tak takhle nějak to tam funguje.

 

A děti – budoucí generace, ta tam vyrůstá?

 

Děti tam nezůstávají, vlastně jenom ty, jejichž rodiny nemají kam jít. Mimochodem za posledních pět let se v pěti vesnicích zavřely dvě školy, a to je vůči tomu rumunská vláda ještě velmi benevolentní – přivírala oči nad tím, že tam jsou papírově napsané i děti z okolních srbských vesnic. Jsou to malotřídky a ředitel je jediný zaměstnanec. Každý rok s sebou beru ajťáka a ten ve všech školách nahodí počítače a zapíše si, co má přivézt příští rok. Pan ředitel v Bígru si mě dosud nezapamatoval, ale našeho ajťáka objímá – ten tam bude mít pomník. Trend je evidentní, ale nějak se nám ho snad podařilo zastavit, i když to je aktivita, na které nemám moc zásluhu. Jen jsem se k tomu přifařil.

 

Takže dnes vidíš jedinou šanci jak to zvrátit v agroturistice?

 

Podle mě je to jediná možnost, která může fungovat. Představa, že se obnoví průmysl, těžba…

 

To je pravda, v Banátu se zavírají doly, kde ti chlapi tradičně pracovali…

 

To je smutný příběh… znám tam jednu holčičku, Antonii. V roce 2008 po závalu v antracitové šachtě v Eibenthalu, v jediném místě, které živilo lidi, zůstali dole dva horníci, jeden z nich byl právě Toničky otec. Rumunská vláda musela důl zavřít, protože zaprvé cena uhlí jde dolů, to koneckonců vidíme i u nás, čínské uhlí válcuje všechny, za druhé, bezpečnostní opatření v rámci Evropské unie by byla tak velká, že to prostě nejde. Ale najednou se čtyři sta padesát lidí ocitlo bez jakékoliv možnosti příjmu. Rumunské důchody jsou relativně dobré, rozhodně s pomocí svého záhumenku přežiješ, ale pro mladé to vůbec není, jsou zvyklí z  Temešváru, Oršavy, ze škol apod. na evropský standard – to jenom v Čechách jsou všichni přesvědčení, že tam musí být všichni pastevci…

V Eibenthalu se nám podařilo několik rodin „přikurtovat“, aspoň od května do října, kdy mají možnost vydělat si tím, že poskytují víceméně nepřetržitý servis sérii gympláckých akcí.

 

Jsou rádi?

 

Ty rodiny ano, ale pan farář s tím nesouhlasí, je proti. S farářem mám teda velký problém obecně. Znáte film Piemule? Je z osmdesátých let a už tam tenhle farář mluví. Jsou to fakt plané řeči. Poslední konflikt byl teď s fesťákem. Nesouhlasí ani s tím, aby mí studenti přišli na bohoslužbu.

 

Každopádně rodiny tam zůstávají, takže jedině ta agroturistika funguje – já to chápu trochu jako charitu, takže jsme to tam zavezli – skoro každé dítě má od nás počítač, školní potřeby, domluvíme se s učitelkou, co je potřeba, a vlastně už to ani potřeba není, loni se studenty jsem byl už v Srbsku.

 

Jaká je situace tam?

 

Je to tam tragický kvůli embargu. Od Svaté Heleny je to pět kilometrů vzdušnou čarou a dvacet přes přechod do Biele Crkvi – takže kousek od Heleny žije v Srbsku další česká komunita – Kruščice, Česko selo –, což je vlastně jediná úplně česká vesnice na světě, u nás žije na vesnici třeba i jen jeden Vietnamec nebo tak, ale tam žije přes sedmdesát lidí a samí Češi. Máme s nimi nějakou družbu, takže charitu teď posouvám víc do té srbské části, ale z hlediska přírody to tam není tak krásné. Ano, jsou tam jezera, je to zálivová oblast Dunaje, krásné lesy, parádní víno, pálenka duňa z dýně, ale příroda je na té rumunské straně nesrovnatelně hezčí.

 

Když se ještě vrátíme ke vztahu nás Čechů k Čechům, kteří už jsou pro nás Rumuny. Jak studenti, se kterými tam jezdíš, vnímají celou tu situaci?

 

Je pravda, že agroturistika má dvě tváře – dívat se na ty lidičky jako „Podívej, synáčku, jak se tady žije“ je šílené, ale když máš mezi nimi kámoše, což se nám podařilo, tak už to takhle nebereš. Není to skanzen, se studenty se nejedeme podívat na ty divný lidi, to by mi přišlo trapné. Když tam jedeme, tak mám asi hodinovou řeč v autobuse, aby se studenti chovali s pokorou. Část těch místních lidí je z turistů otrávená, celkem logicky. Ten jejich svět se fakt ztrácí a my Češi k tomu máme opravdu ambivalentní přístup. Já jsem viděl oba extrémy.

 

Během naší studentské expedice, tak tomu říkám, není kontakt s místními tak častý nebo výrazný, je to tak naplánované. Letos se třeba chystáme na třídenní trek, během kterého neuvidí ani jednoho Rumuna, až v pastravérii (v pstruhárně), pak až v Eibenthale, kde nám místní uvaří, upečou nám chleba, komunikujeme s nimi.

 

Říkal jsi, že tam jezdíte i kvůli tomu, abyste je ekonomicky podpořili?

 

To tak prvotně nebylo, ale teď to chápu jako jednu z dimenzí. Má to význam, pomáháme tím, že tam jsme. Dalším z důležitých momentů je demytizace Rumunska a Balkánu. Je to Evropa, akorát trochu jiná – to je asi hlavní cíl.

 

Ale když jsem si myslel, že mě ředitel nepustí, tak jsem hrotil všechna ta RVP, ŠVP. Geograficky je to paráda – krasová oblast, Dunaj, krajinou úplně něco jiného, jazykově je to taky neuvěřitelné, ten jazyk se tam vyvíjí, je živý.

 

Jak jsou na tom tedy s češtinou?

 

Téměř všichni mluví dobře česky, i ti ze smíšených manželství. Mají problém s psaným projevem, víceméně píšou foneticky, když mi třeba Tibi Pospíšil (jeden z těch kamarádů od Medvěda) píše na Facebooku, tak to je vážně na umlácení se smíchy, to gďiby… To je bezkonkurenční.

 

Studentům dávám třeba číst vyprávění o gernickém hadovi od Františka Rotta. To je místní pověst, taková dadaistická záležitost. Nikdo o něm nechce mluvit, je to takový olgoj chorchoj. Vyšlo to v gernickém kalendáři asi před šesti lety.

 

A ten kalendář oni vydávají?

 

No, není to vlastně kalendář, ale taková knížka, kde jsou sepsané jazykové nuance, taková ročenka. Ale abychom nežili v představě, že kalendář vytvářeli místní. Lidi v Banátu žijou dost pragmatickým způsobem. Ten moderní globalizovaný svět jim přináší někdy traumata, nestíhají ho a jsou z toho otrávení: oni se mají dobře a proč my ne…

 

Jsou svojí situací opravdu traumatizovaní?

 

To trauma sahá sto padesát let zpátky. Týká se toho, že Češi-předci udělali chybu, když do Banátu vůbec kdy odešli. Trvá to dodnes. Starostové Gerniku i Eibenthalu mi řekli, že největší chybou předků bylo, že si nechali nabulíkovat, že se tady budou mít dobře. Tradují se historky, v tom gernickém kalendáři jsou mimochodem taky, a všechny si jsou velmi podobné: Jak jeli drožkami do Vídně zadarmo, tam sedli všichni na loď a po Dunaji přijeli až do Svaté Heleny, dostali dvacet let lhůty bez daní a tak. To byla situace po Laudonově dobytí Balkánu, Turecko ustoupilo, potřebovalo se osídlit pohraničí. Situace byla kritická. Jsou to Karpaty, hory, ale zároveň klima je, řekněme, středomořské. A to je taková kombinace, na niž Češi nebyli zvyklí, jiný typ půdy, jiný typ krajiny. Museli se usadit za velmi složitých podmínek, hodně vesnic zaniklo, ty německé skoro všechny.

 

Berou se místní jako Češi?

 

V Rovensku a Gerniku ano, ale třeba Eibenthalu je hodně multi kulti, ale je to česká vesnice, Berzovka je srbská (pořád jsme v Rumunsku), pak je Oršava, rumunské město, tam je to namixované. Jde občas poznat i na pohled (čistě fašisticky), kdo je řízlej Rumunem a kdo ne, i na oblečení: čím sportovnější a Adidas, tak tím spíš máš tu čest s Rumunem. Ten balkánský nevkus je tam lepší, než třeba v Kosovu. Tam to podle mě bylo nejhorší, tam jsem si ty lidi chtěl skoro i fotit.

 

Od doby co tam Češi přišli, nezažili nic podobného jako Němci od Čechů, vyhnání?

 

Ze strany Rumunů je to celých sto padesát let až neuvěřitelně korektní vztah, včetně toho, že Češi jsou vlastně katolíci, kteří přišli do pravoslavné oblasti. Izolace vesnic způsobila i to, že těch patnáct tisíc lidí dovedlo vytvořit komunitu, ta přispěla k tomu, že je Rumuni nechali být, a teď, posledních dvacet let, jim pozitivně pomáhají. I tak je ale jejich zkušenost vlastně strašně smutná. Místo toho, aby byli rádi, že tam jsou, tak litujou. Jeden pán ve Svaté Heleně, to jsou lidi od Berouna, Rakovníka, mi třeba říkal, že mu prachděda vyprávěl, že se dva bratři rozhodli, že jeden zůstane a druhý odjede do Banátu, dohodnou se, kde je líp, a ten druhý za ním přijede. A už to nešlo, první světová válka, domovská práva, po čtyřicátém pátém to už nešlo vůbec. Teď to jde, ale ti lidé už nežijí. Jsou to smutné příběhy…

 

Jak se obecně díváš na komunity Čechů různě po světě, teď s válkou na Ukrajině se teprve spousta Čechů dozvěděla, že jsou nějací Volyňští Češi…

 

Já jsem asi úplně nenacionální. Záměrně. Během devadesátých let jsem sám na sebe podnikl útok – jsem Evropan, nesnáším vlastenectví, natož nacionalismus. Krajany vnímám spíš kulturně – obdivuju české enklávy za to, že dokázaly vydržet, ale ne tím, že bojovaly proti ostatním, ale že v kritické oblasti (jazykové, náboženské) zachovaly kulturu, a ta je udržovala naživu. Asimilace mi vůbec nevadí.

 

Když Čech žije v Americe a zachoval si vlastní jazyk, je to pro nás obdivuhodné, když cizinec žije v Čechách a zachovává si vlastní zvyky, tak ať si táhne do prdele, protože tady se mluví česky, ten ambivalentní vztah takhle funguje. Lendlovi se vyčítalo, že má americký přízvuk. „To rychle zapomněl, kde se naučil hrát tenis, když tam žil dvacet let.“ Ta ambivalence mi na Češích tak vadí, že jsem se fakt rozhodl. Já jsem patriot regionu, shodou okolností je dva kilometry od chalupy hranice s Německem.

 

V Banátu se tedy snaží českou kulturu pořád nějak držet. Je to s tou vidinou, že se seberou a vrátí do Česka?

 

Kvůli tomu asi ne, oni to necítí jako zachovávání kultury. Velikonoce, Vánoce, ale třeba i Letnice mají spojené s tím, že se sejde celá vesnice. Vypálí se nebo už je vypáleno. Velkou roli v tom hraje církev, farář. První týden v červnu se v Eibenthale, který má teď asi čtyři sta obyvatel, postaví šest tzv. květinových oltářů. Celá vesnice si obleče božohódo věci a jde na bohoslužbu.

 

Takže je to záležitost celé komunity?

 

Vlastně ano. Úžasná věc – a loni se ještě konala, ačkoliv váhali – je pouť do Čiklavy. Všichni mladí se seberou a tři dny jdou sto kilometrů přes všechny banátské vesnice do Čiklavy Montany, což je rumunská vesnice. Budují komunitu. Tam se koná bohoslužba – nejen pro Čechy, ale i pro katolíky ze Srbska a Rumuny. Pro ně znamená kultura spíš komunikaci, potkávat se. Jednotlivé vesnice jsou od sebe vzdálené dvacet, třicet, některé i čtyřicet kilometrů (třeba Rovensko a Bígr). Takže ti lidé se neznají, běžně se nevídají. Nevede mezi nimi ani silnice, jen pěší cesta, do Rovenska za den ujdeš těch třicet kilometrů, po silnici bys musela ujet sto devadesát. A to je sakra rozdíl. A přesto pouť do Čiklavy nepustili a drží to. Kultura je pro ně reálná záležitost, oni se na setkávání těší.

 

Takže to není uměle udržované?

 

Vůbec ne. Je to živé, a právě v tom gernickém kalendáři o tom děti rády vyprávějí. V Banátu nehrozí nebezpečí, že by se ztrácela kultura, ztrácí se odsud spíš lidi, i ta dětská komunita. Třeba v Rovensku už jsou jen tři děti, v Šumici, kam se půjdu podívat až letos, protože ta je úplně mimo, už třeba česká škola není vůbec.

 

Ptala se Denisa G. Goldmannová

 

Foto: Ivo Barabas

Rozhovor vyšel v Lógru č. 15 (2015). Přečtěte si i ostatní články. Objednejte si Lógr, dokud je na skladě.

Koupit