Život na YouTube

Mladý, nikoli však začínající autor Miroslav Pech vydal v Nakladatelství Petr Štengl svou už v pořadí čtvrtou knihu s názvem Ohromně vtipná videa. Mladý prozaik ji složil ze tří delších, stylově odlišných povídek. První dvě tvoří sevřenou dvojici, byť na sebe nijak nenavazující, poslední povídka se zcela vymyká. Pech se opět pasuje do ironicky se šklebícího pozorovatele především konzumem vyprahlé mládeže, k níž má přeci jen nejblíž. Ovšem překvapil i intimní sondou do vztahu dvou lidí dávno rozešlých a po dlouhých letech spojených – dítětem. Z Ohromně vtipných videí vám bude i smutno.

Název Ohromně vtipná videa by se dal chápat i jako emblém současné YouTube-společnosti. Autor těchto řádků je snad ale jediným, kdo se na YouTube v jakékoli formě nevyskytuje. Aspoň v to doufá. Zato hrdinové, kteří plní Pechovy povídky, po takové slávě touží asi stejně jako jakýkoli jiný šestnáctiletý člověk potulující se po večerech po sídlišti, navštěvující pochybné priváty (tak jsme říkali prokaleným večerům u kámošů doma, když rodiče konečně zmizeli – říká se tomu tak i dnes?), řešící světabolné problémy s vrstevníky, fatální vztahy s opačným pohlavím a další zásadní milníky života. Chápat formát povídky jako textovou adaptaci YouTube videa by mohlo být poměrně zajímavým interpretačním klíčem nejen Pechových textů, ale obecně všech pokusů literárně zpracovat svět, kde se mladí pohybují.

Ohromně vtipná videa

Jistou klipovitost, rytmus krátkého videa, vykazuje už samotný styl psaní oněch prvních dvou povídek. Titulní, davší jméno celému souboru, je záznamem několika dní mladého muže, který trpí zaznamenávací obsesí – zkrátka si vše, co lze, nahrává na diktafon, aniž by se záznamem pak jakkoli pracoval. Vedle nahrávání tráví mladík svůj den obtěžováním neznámé ženy telefonáty z telefonní budky, dotazováním se náhodných kolemjdoucích na nejrůznější anketní otázky (Máte rádi střešní okna? Chtěli byste mít vodní postel? Třídíte odpad? Považujete holuby za okřídlené krysy? atd.) a přemýšlením o sexu, který vedle diktafonu považuje za nejpodstatnější součást svého života („Občas myslím na sex i nahrávání současně.“). Vypravěčem je tedy poněkud děsivá postava pracující systematicky jako necitelný vrah na tom, aby společnost okolo něj buď zešílela, nebo ho nechala na pokoji. Mluví a jedná hyperinteligentně, strojově nenuceně, možná až trochu autisticky a nic netají, což ve spojení s jeho skutky (nahrávání rodičů jeho dívky během společné večeře, obdarovávání své dívky dary v podobě pornočasopisů a videí se souložemi postižených lidí – odtud název povídky – apod.) působí jako erupce situačního humoru, z něhož však zůstává poněkud kyselá pachuť. Nikoli ovšem svým zpracováním, ale pouhým faktem své existence.

Simona a brambůrkový princ

Druhá povídka, Simona a brambůrkový princ, je vlastně dvojpovídkou. V první části vypráví šestnáctiletá Simona. Chce se stát zpěvačkou, chodí s nevýrazným a už trochu vyspělým Skippym, touží ale po rozervaném bohémovi Bodovi, který má rozcuchané vlasy a hraje na kytaru, setkává se s partou přátel u jednoho z nich doma, opíjí se, přesunou se na diskotéku a znovu se opíjí. Dokonalý život, který jednou přijde – typické pro konzumní společnost, jejímž mottem by mohlo být „až jednou“, případně deriváty „až se stanu“ a „až budu mít“. Pech vystihl dokonale naivní řeč mladé holky. Nechává ji promlouvat asi tak, jako by si psala deníček. S naprostou absencí jakékoli zápletky, čehokoli, co by aspoň zdánlivě vypadalo jako příběh, vystihuje, jak prázdné životy mladí vedou.

Pendantem k první části je část druhá o brambůrkovém princi, která tematicky navazuje na jednu z anketních otázek povídky Ohromně vtipná videa: Věznili byste ve svém sklepě člověka? Opilou Simonu najde psychicky labilní kluk z jejího okolí a na několik dní ji uvězní ve sklepě domu, kde bydlí. Do té doby spíše humorné vyprávění (i s ohledem na lehkou děsivost první povídky) se rázem mění v introspekci do duše labilního člověka a Pech dosvědčuje, jak jsou mu obě polohy vyprávění blízké a s jakou lehkostí dokáže promlouvat různými ústy. To jen stvrdí povídka třetí, nejvyzrálejší počin knihy, s názvem V těsné blízkosti.

V těsné blízkosti

Opět mladý muž, Jakub, evidentně občasný feťák zahořklý vůči celému světu dostane na jeden večer na starost malého syna své bývalé přítelkyně Ivety. Ta leží v nemocnici po bouračce, její muž a ten, který Jakubovi Ivetu přebral, je na cestě z Německa, kde byl na služebce. Dva naprosto odlišní lidé – jeden toužící být pouze sám s počítačovými hrami a knihami a případně dávkou, druhý, malé dítě, nic nechápající, toužící být s mámou. Situace, o níž vlastně nerozhodli, je to, co je spojuje a do jisté míry i nivelizuje jejich věkový a zkušenostní odstup. Vyprávění o společném večeru pak přerušují vzpomínky na genezi vztahu s Ivetou, jeho průběh i konec a na ploše dvaceti stran se tak odvíjí prastarý příběh lásky mezi lidmi, jimž to není přáno, a vývoj osobnosti, která důvěřovala a byla zrazena. Tradiční téma se v Pechově podání mění ve výsostně aktuální příběh.

Miroslav Pech má rozhodně nezaměnitelný rukopis, který jako by vycházel z Bukowského přímočarosti a Maslowské drzosti a kritiky generace dresařů (v podstatě mládež žijící reklamou a nerozlišující mezi jejím fikčním světem a světem aktuálním). Nevyhýbá se však ani mnohem problematičtějším látkám a kompletuje tak poměrně rozsáhlý rejstřík možností vyjádření. Suverénně dokazuje, že v něm roste vypravěč dokonale zvládající běžnou (ale vlastně i neběžnou, úchylnou) lidskou řeč, jíž tvoří velmi plastické světy, jež čtenář dobře zná, a to i se všemi jejich bizarnostmi. Nedivil bych se, kdyby Ortenovku získal právě on.

Dominik Melichar

 

Miroslav Pech: Ohromně vtipná videa

Petr Štengl 2014, 95 stran