Kocábová: Bez šance

Kniha Natálie Kocábové Tohle byl můj pokoj se objevila v širším výběru kandidátů na Ortenovu cenu. Má šanci se dostat do nejužšího výběru, nebo snad dokonce cenu získat? Tohle byl můj pokoj je už její osmá kniha (pátá próza). Ačkoliv se postupně ukazuje, že si odborná veřejnost přestává dalších knih Natálie Kocábové úplně všímat – recenze v podstatě neexistují – a pravděpodobně tak učinili i čtenáři, Kocábová flintu do žita rozhodně nehází a vydává knihy dál.

Hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou je Alma Bauschová, alter ego Kocábové. Almě je 27 let, nekouří a má fobii z vybírání poštovní schránky (hlavně proto, že se bojí exekuce). Prostě se chová jako teenager, který se odmítá přizpůsobit společnosti, ve které žije, a přijmout závazky pojící se s dospělostí. Otec Viktor je úspěšný podnikatel, nadšenec do všeho kolem druhé světové války, matka Marina je Američanka a její muž ji už několik let podvádí.

Rychle se seznámíme i s dalšími postavami a zprvu to vypadá, že se kniha zaměří na studii rodinných vztahů. Zajímavé. Že by se konečně Kocábová pustila do příběhu, který vychází z reálných možností tohoto světa? Nenechte se mýlit. Almě se začne zjevovat duch nejlepšího kamaráda ze středoškolských dob Franka, který zemřel před dvěma lety na rakovinu. S Frankem „začne trávit“ spoustu času a jednoho dne objeví doma za svým pokojem místnost, o níž neměla ani tušení (stavebně ani není možné, aby tam nějaká byla). Frank Almu poučí, že se jedná o gate – bránu do jiné dimenze. On, coby mrtvý, takové gaty běžně objevuje a cestuje jimi. Realita se tedy nekoná.

Alma s Frankem začnou zažívat různé příhody, mnohdy těžko říct v jakých dimenzích – čtenář zůstává v neustálé nejistotě, zda se skutečně staly, nebo se odehrávají jenom v Almině hlavě. Každopádně Almě se začne dít spousta věcí, díky nimž skončí v rukách psychiatra, aniž by tušila, jak se tam octla. Natož aby to tušil čtenář. V závěru knihy se Alma dokonce začne setkávat se svým „mladším já“ Almou17.

Za nejzajímavější a nejsrozumitelnější pasáže považuji ty, které by se daly označit za autentické – ty, kde popisuje rodinné zážitky, vztah k matce, k otci a jeho milenkám. Perličkou pak pro některé může být postava bez „pseudonymu“ – Lejla Abbasová. Mezi sympatické momenty patří i ty, kdy s určitou sebereflexí nahlíží své, vlastně Alminy, literární (ne)úspěchy a nebojí se přiznat, že se její knihy prodávaly velice špatně a že už se dávno vzdala touhy stát se úspěšnou spisovatelkou. Ke štěstí jí postačí, aby vyšla každá kniha, kterou napíše.

To mě přivádí ke dvěma otázkám na závěr: Na jakou cílovou skupinu tahle kniha míří? A co vede vydavatele k tomu, aby Kocábovou po zkušenostech z minula nadále vydávali? Odpovědi na ně však těžko nacházím. Kocábová, jsouc v půli cesty za cílem, zůstává bez šance na literární cenu i větší čtenářský úspěch.

Pavel Langhammer

 

Natálie Kocábová: Tohle byl můj pokoj

Argo 2014, 364 stran