Přitažlivost nepolapitelna zhuštěná do slov

Pardubický básník, prozaik a hráč na klavír Lukáš Vavrečka se pustil na stopu zločinu. Minimálně ve své poslední knize, ve které se ze čtyř povídek rekrutují čtyři oběti. Paradoxní je, že děj v jeho případě neposouvá kupředu přechytralý detektiv, ale poetický vypravěč.

Alibi na příští noc není detektivka. Je to uzavřený, důmyslně propojený soubor povídek s kriminální zápletkou, která udržuje čtenáře v napětí do posledních chvil a zároveň klade poměrně zásadní nároky na orientaci v čase a jménech. Prostorem všech příběhů je Město, to jediné je stálé, neměnné a podivuhodně anachronní. Čas jednotlivých zločinů se liší o desetiletí a postav se po knížce promenáduje poměrně velké množství. Navíc jsou jednotlivé povídky rozděleny do několika kapitol a ty jsou po knize rozesety na první pohled náhodně, různě nepravidelně se střídají a prolínají.

První (a zároveň také díky komponované struktuře poslední) povídka Alibi na příští noc, která celému souboru dodala i název, zastřešuje zbytek kriminálních zápletek jen letmo. Spáchala snad mladá žena sebevraždu, jde o nehodu, nebo o zločin? Potřebuje někdo alibi na tuhle noc? Anebo na příští? Vavrečka v knize nenechává žádnou postavu zemřít definitivně. Všechny oběti s námi zůstávají i po smrti, vrací se na scénu a neznatelně hýbají s dějem. Nic není definitivní.

Nejen forma, ale i obsah a psaní vůbec, fabule i syžet se vznáší před očima, levituje a na první pohled je skandálem, píše autor v povídce Terapie, která se dá více než za krimipovídku považovat za jakýsi spisovatelský manifest. Ve Vavrečkově případě se za „skandál“ dá považovat snad jen to, že v dnešní době, kdy chce každý spíše šokovat obsahem (zdravíme Nesbøho a Dextera), on si bere na pomoc styl.

Fascinovanost jazykem se totiž Lukáši Vavrečkovi nedá upřít. Neustále balancuje na hraně mezi prózou a poezií (metaforické obrazy v básnickém rytmu se střídají se složitými souvětími a nepřímou řečí jako na běžícím páse) a mnohem důležitější než složité zápletky je jejich forma a atmosféra, kterou ve čtenáři autor vyvolává. Je tíživá, jednotlivými motivy evokuje prostředí těch nejklasičtějších detektivek. Zároveň je na poli české literatury poměrně nestandardní, aby se kniha tak vymykala jednotlivým škatulkám žánru. A to je na Alibi na příští noc zdaleka nejpřitažlivější – je to kniha intenzivně sexy, nepředvídatelná, mrazivá i tajemná tak, jako to máme všichni u svých nepolapitelných lásek rádi.
Škoda je, že trojice kandidátů na Cenu Jiřího Ortena je již na světě. Lukáš Vavrečka mezi nimi nefiguruje, přesto by jeho kniha neměla zapadnout.

Anna Březinová

Lukáš Vavrečka: Alibi na příští noc

Pavel Mervart 2014, 226 stran