Osud na dně banátské pálenky

Literární debuty se obvykle svým obsahem výrazně orientují na život svých autorů. Člověku se pochopitelně nejsnáze píše o tom, co sám prožil, o jeho vzpomínkách, zkušenostech, věcech, které viděl nebo aspoň slyšel. Napsat ovšem autobiograficky laděnou prózu, při níž je vám jasné, že její autor měl zřejmě dost pohnutý osud, a přesto jej nevyzdvihuje na úkor literárna, neprosazuje svoje ego a podřídí obsah poměrně komplikované formě, není v našem kontextu zas tolik časté. Matěj Hořava, učitel působící v rumunském Banátu, tedy české diaspoře mezi „pravým“ Rumunskem, Dunajem a Srbskem, napsal docela útlou knížečku, již nazval Pálenka. A je to jeden z nejzajímavějších počinů sklonku loňského roku.

Podtitul Prózy z Banátu může čtenáře ve fázi nákupu knihy trochu klamat. Je sice pravda, že kniha je členěna na více než čtyři desítky krátkých kapitol, próz či snad povídek, dohromady však tvoří ucelený obraz života vypravěče, tedy snad částečnou projekci samotného autora. Nejzajímavější na celé knize je autorova (nebo snad editorova?) práce s časem. Při čtení jednotlivých povídek se před námi vykresluje osud jednoho člověka, ovšem nikoli lineárně, ale na přeskáčku. Začátek tak patří výjevu z bouřících a bleskajících banátských kopců, tedy do doby téměř konce popisovaného osudu vypravěče-hrdiny. Pak se začínají objevovat reminiscence na mládí v severních Čechách či studia v Brně, opět však přemosťované životem v Banátu, ve „velkém bílém stavení“, kde „si člověk všechno musí vypít sám a do dna; do absolutního dna“. Občas se ve vyprávění, které není nepodobné zápiskům z deníku, mihne nějaká postava z mládí, která se za léta stala feťákem, manželkou někoho jiného či jen pouhým přeludem, občas dokonce i on sám jako podivné dítě lehající si do městských výkopů a hrnoucí na sebe hlínu, jako student propadající se vládě alkoholu, jako člověk neustále od něčeho prchající.

Hořavovo psaní skutečně připomíná deníkové záznamy. Jako by právě nalezl truhlu se svými zápisky z nejrůznějších období života, poskládal je za sebe tak, aby v čtenáři deníkový dojem potlačily a nechaly vyvstat pocit chrlení vyprávění, jak si je člověk připomíná, jak si asociuje vzpomínky; co mu teď připadá důležité, může být v jiném vyprávění pouhou okolností. Ne každá událost je dořečená. V životě vypravěče byla řada žen, řada přátel a každý osud a člověk měli nějaký vliv na další pohyb hrdiny. Ať už v Německu, Rumunsku, Francii či kdoví kde ještě.

Středobodem, nebo spíše úhelným kamenem jeho vzpomínek je ale vždy jeho banátské stavení, hospodská Marje, „director“, pár jeho žáků, pálenka. Způsob Hořavova vyprávění se blíží až lyrizované próze. Přesně to shrnul Jan Němec, který o Pálence napsal: „Chtělo by se říct, že dokonalá práce s rytmem jazyka je pro tento debut vším – kdyby toho v něm zároveň nebylo o tolik víc.“ Je to zvláštní psaní: Hořava často slova opakuje, jako by šlo o meditaci nebo modlitbu. Zároveň více než často od vlastního vyprávění odbíhá, jako by vedl dialog sám se sebou. Ze začátku vás to štve, ruší. Pak tomu ale uvyknete a uslyšíte naléhavý, ale trochu smutný vypravěčův hlas. Způsob, jakým pracuje se zvukovou stránkou, je na prozaické dílo ojedinělý a nakažlivý. Chcete ho poslouchat dál, toužíte, aby neskončil, potřebujete vědět víc, ale i v tomhle je Hořava výtečným spisovatelem – ví, kdy není třeba dál vykládat a nechá čtenáře, ať si doplní sám. Trochu to připomíná Jiřího Hájíčka v jeho delších románech. Hájíček ovšem, ač taky výsostný rurální typ spisovatele, píše o poznání civilněji; jeden z důvodů proč nelze Matěje Hořavu i přes jeho evidentní vztah k obyvatelům vesnic (zejména těch banátských) a jeho i deklamovaný odpor k městům řadit mezi vesnické či realistické autory, je právě jeho příklon k intimní a lyrické zpovědi.

Pro Hořavu ovšem nehraje město roli logického soupeře vesnice, nevidí v něm, tak jako Hájíček, prostor útěku a úkrytu před malostí vesnice a jejích obyvatel. Koneckonců i pro Hájíčka je město ve své velikosti malé. Hořava vždy uniká jen sám před sebou, a zdali se ukrývá ve městě či vesnici, je mu víceméně jedno. Jeho skutečným domovem je cesta a příroda bez lidí. Pálenka Matěje Hořavy představuje esenci lyricky uvažujícího nomáda-samotáře. V tom spočívá její krása a těším se na další prózy, budou-li samozřejmě. Ovšem mám trochu obavy, že styl začatý Pálenkou je zatraceně brzy vyčerpatelný.

 

Dominik Melichar

 

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu

Host 2014, 124 stran

.

Recenze na Hořavovu Pálenku vyšla v Lógru č. 15, přečtěte si i další články! Kniha získala 14. dubna Literu pro objev roku.

Koupit