Skončil čas výmluv

Synům a dcerám, případně vnukům a vnučkám se může ve chvíli, kdy život jejich je v půli se svou poutí, přihodit, že se musí smířit a vypořádat s odhalením, že se zrodili z bezcitných a nepotrestaných vrahů. Dějiny jsou totiž příliš veliké a složité na to, aby je ovlivňoval někdo jiný než hejno jednotlivců navzájem se požírajících jako mravenci v extázi. O spisovatelce Olze Barényiové neví literární historie téměř nic. V 50. letech ale napsala knihu Prager Totentanz, kterou v roce 2012 po téměř 60 letech vydalo  poprvé v češtině nakladatelství Plus pod názvem Pražský tanec smrti.

Proč ale přikládat význam tomu, že jedna německy psaná kniha byla do češtiny přeložena až s takovým odstupem? Odpověď je nasnadě. Olga Barényiová žila dlouhá léta v Československu, a to i za protektorátu Čechy a Morava, kdy napsala několik románů a dramat pro významná česká divadla, včetně Národního. Pražský tanec smrti se snaží být kronikou posledních dní druhé světové války v Praze. A pozornost si zaslouží mimo jiné díky mimořádně působivému obrazu dané doby. Přesto byla tato spisovatelka z české literární historie vymazána.

K těmto předpokladům, proč zařadit Olgu Barényiovou do české literatury, je ale nutné dodat jednu velmi důležitou věc: Román Pražský tanec smrti připlouvá do klidných českých vod jako návštěvník z minulosti s potenciálem způsobit bouři a potopit mnoho lodí. Nelze ho zařadit do žádné škatulky. Není fašistický, antifašistický, komunistický, antikomunistický, vlastenecký, ba ani hořkosladký. Poslední dny války popisuje z pohledu obětí, které jsou ale na všech stranách. Ukazuje kruté a animální jednání těch, kterým bylo dovoleno beztrestně vraždit. To, co se snaží kniha říct, lze vyjádřit pokračováním prvního verše Danteho Božské komedie: „procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh‘ uhodnouti.“

Živé německé kojence tu pyšní potomci Masaryka vhazují do tvrdnoucího betonu. Za pomoci octa drží při vědomí německé vojáky, aby se co nejdéle mohli bavit jejich utrpením, když z nich odřezávají pláty masa. Podobné scény líčí vypravěč velmi naturalisticky, a přesto je tu ještě další aspekt, který rozrušuje mnohem více. Knihu nelze osočit z ideologického překrucování historie. Nezůstane-li čtenář uzamčen ve své iluzi jedné historické pravdy, kde My zastoupené češstvím stojí vždy na straně dobra, aby kvůli tomu musela být vytvářena omluva pro chyby pod různým označením (monarchie, fašismus, komunismus, demokracie), nezbývá mu, než přijmout kůži potomka nepotrestaného vraha.

Pražský tanec smrti se vyznačuje vlastností, která je v literatuře a myšlení obecně velmi ojedinělá. Jeho fikční svět nevymezují škatulky dobra a zla. Zlo převládá, až na absolutní výjimky, ve všech, a revoluční časy to jen zdůrazňují. Člověk je v románu predátorem, který nezabíjí pro potravu, ale pro pocit pomsty.

Přestože by se dalo očekávat, že na straně zla budou stát Češi vraždící Němce, jediný kladný hrdina je v románu Čech. A navíc komunista. Záporný hrdina je ale také Čech a komunista. Ideologie zde neurčuje lidskou hodnotu. A Němci nejsou ti správní, ale ani špatní. Není s nimi vlastně ani zacházeno jako s lidmi. Jsou jen těly určenými k porážce tím nejkrutějším možným způsobem.

Zajímavým prvkem knihy je hnací motor zla. Podobně jako v některých filmech o genocidách 20. století – za všechny uveďme třeba Hotel Rwanda – zde hraje ústřední roli rozhlas. Ten je pro takovou činnost velmi vhodný, jelikož nemá tvář, ale pouze hlas. Rozhlas může nabádat, a při tom nemít identitu a zodpovědnost. V Pražském tanci smrti promlouvá pravidelně k obyvatelům Prahy rozhlasová Vlna 418 a nabádá je k vraždění Němců. Princip románu je ale postaven na poněkud klišovité premise, že vše zlé může být zároveň i dobré, a naopak. Právě proto existuje i druhá vlna rozhlasu, která odrazuje od násilí v ulicích. Tu vlnu ale nikdo neposlouchá, jelikož je revoluce.

Román Olgy Barényiové má obrovský potenciál stát se nedílnou součástí české literární historie. Zapadá přesně do schématu, který sociologie kultury v podání Pierra Bordieua nazývá pole. Existuje-li v literatuře na určitou historickou situaci pohled A, poté se tím uvolňuje antonymní pozice B, která si žádá zaplnit. Stejně jako ve vesmíru proti každé hmotě stojí antihmota. A Pražský tanec smrti je jedním z mála zástupců, ne-li jediný, který přichází s popisem událostí konce války v takové podobě, o které žádná babička nebude pyšně vyprávět svým vnoučatům.

V aktuálním literárním kontextu můžeme text zařadit po bok úspěšných děl Radky Denemarkové Peníze od Hitlera, Letní mozaika nebo Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Druhá zmiňovaná kniha možná na první pohled zobrazuje konec války v podobném duchu, ale nakonec zde vystupuje dobrosrdečný sedlák (rozuměj antikomunista), který Gertu a její dcerku v podstatě zachrání. Přesto se ukazuje, že nastává doba pro podobná svědectví. A Barényiové román je vlastně dalším krokem za hranu propasti, který Kateřina Tučková ve své knize neudělala. Román bez slitování.

Neměl bych ale zapomenout na hlavní důvod, proč si myslím, že stojí za to Pražský tanec vyzdvihnout. Je skvěle napsaný a působivý hned z několika hledisek. Jedním z nich je hra se žánrem. Jedná se o paměti, které se tváří, jako by byly psané do šuplíku. Kniha začíná dopisem neznámému čtenáři. Zdánlivě se tak střetáváme s memoáry. Samozřejmě se ale jedná o fikci, u které falešnou autentičnost můžeme do jisté míry brát jako ironii a výsměch všem těm pamětem, které vytvářejí pravdu opačnou než tu, kterou nalezneme právě v Pražském tanci smrti.

I kdyby si ale čtenář nepotrpěl na literární hru vypravěče s žánrem a čtenářem, bude okouzlen bohatým jazykem a skvěle vyprávěným příběhem. Setkáváme se tu s literárními kvalitami, které lze jen těžko zpochybnit. Přestože se na scéně střídá velký počet postav a smyslem není vyprávět jednu příběhovou linii, ale spíše ukázat šíři pařátů revoluce se všemi důsledky, drží román pevně pohromadě a směřuje velmi sebejistě odněkud někam. Každá odbočka má svůj smysl. Pro mě osobně je pozoruhodné i to, že přes dané téma a úhel pohledu není vypravěč patetický a citově čtenáře nevydírá.

Pokud již nastal čas pro publikování této knihy, ukazuje se, že se blíží doba, kdy budeme schopni ji také přijmout a najdeme odvahu se s jejím svědectvím vypořádat. Češi se přestanou vymlouvat na historii, že jim nedovolila žít ve svobodě, a otevřeně prohlásí za viníka svou náturu – naši náturu –, která je hnala ze srabu do srabu.

Olga Barényiová: Pražský tanec smrti

Plus 2012, 352 stran

Marek Dobrý

 

 

Recenze vyšla v Lógru č. 7. Ten i ostatní čísla si můžete objednat v našem e-shopu. Pokud k objednávce Lógru připojíte heslo "OSVOBOZENÍ", osvobodíme vás od poštovného.

Koupit