That’s Ale, brother!

Když jsem se před deseti lety poprvé vydal do Anglie na zkušenou, neměl jsem o tamní pivní kultuře žádnou jasnější představu. Vlastně jediné, z čeho jsem rámcově vycházel, byl předpoklad, jenž mi byl celý život důkladně vštěpován: české pivo je nejlepší na světě. Logicky tedy to britské muselo být horší.

Stereotypní představa o nepřekonatelnosti českého piva je natolik zažitá, že se jí stále drží nejenom ti, kdo nikdy nevytáhli z Česka paty, ale i mnozí z Čechů žijících v ostrovním království spoustu let. Přitom naše exportní modely, jež občas v tamních hospodách točí, to rozhodně nepotvrzují – dokážou se ještě udržet v komerčních barech, kde jim nanejvýš konkurují zavedené značky jako australské Foster’s, belgická Stella Artois, dánský Carlsberg, irský Guiness, domácí Carling a Tetley’s či u našinců nepříliš oblíbený John Smith’s. Pokud ale dáte průchod zvědavosti a navštívíte tradiční ostrovní hospodu, začne vám být jasné, že je vše trochu jinak.

I mně ten klasický český stereotyp vydržel dost dlouho a svůj podíl na tom jistě mělo i to, že do tradiční anglické hospůdky, kde vysedávají převážně veteráni working class, se jako mladý Východoevropan zpravidla prostě nevypravíte a raději vyrazíte někam za zábavou spíše podle toho co, posloucháte, než podle toho, co pijete. Jenže právě tyto tradiční puby ukrývají celou řadu pivních pokladů, mezi nimiž se vyjímá především „Real Ale“.

„Ale“ je svrchně kvašený druh piva, jenž je zejména v Británii (ale také např. v Belgii nebo Spojených státech) velmi populární a který se vyrábí v celé řadě variant. Jako „Real Ale“ je pak označován ten, který se vaří z tradičních surovin, prochází sekundární fermentací v nádobě, v níž je uskladněn (zpravidla v tzv. cask container), je servírován bez přidání oxidu uhličitého, je nepasterizovaný a nefiltrovaný a kvasinky v něm obsažené jsou stále aktivní. Nejlepší chuti dosáhne „Real Ale“, pokud je čepován („draught“) z ruční mechanické pípy („handpump“). Jedná se o v podstatě tradiční způsob výroby a servírování piva, který má na ostrovech dlouhou historii. Celý proces je ovšem v mnoha ohledech náročný a nákladný. S tím, jak se po druhé světové válce na úkor malých, tradičních pivovarů v Británii stále více prosazovaly pivovarské korporace, se počátkem sedmdesátých let zdálo, že vymizení „Real Ale“ je jen otázkou času. Naštěstí pro něj se však v té době utvořila CAMRA.

Náš „Ale“ nám nevezmete! My jej totiž nedáme!

Tento spolek – plným jménem „Campaign for Real Ale“ – vznikl v roce 1971 v Irsku a záhy se rozšířil do Británie. Jeho cílem nebylo nic menšího než zachránit „Real Ale“ před úplným vymizením. A to pochopitelně nešlo jinak než, že jej Angličané, Skotové, Velšané a Irové začnou znovu pít. Situace byla o to vážnější, že korporace tlačily majitele hospod (pokud hospody přímo samy nevlastnily), aby odebírali právě jejich pivo a žádné jiné. O konkurenci ze strany malých pivovarů nestály a jejich postupný krach jim jen přišel vhod.

Aktivismus se brzy vyprofiloval do několika strategií. Členové místních poboček CAMRA vyráželi na návštěvy sousedních odnoží a podnikali výlety („discovery trips“) do venkovských oblastí, kde se ještě udržely původní minipivovary („microbreweries“) a hospody vařící vlastní pivo („brewpub“) – často s mnohasetletou tradicí. Důležitá byla samozřejmě také informační osvěta spojená s vydáváním nejrůznějších tiskovin. Začaly se pořádat místní pivní festivaly a v roce 1975 se poprvé konal v Londýně velký „CAMRA National Beer Festival“. V polovině sedmdesátých let tak sice ještě pokračoval trend poklesu počtu nezávislých pivovarů, jichž bylo v jednu chvíli méně než sto, ale díky činnosti spolku CAMRA se situace postupně začala obracet k lepšímu. Loni bylo dokonce ve Velké Británii zaregistrováno neuvěřitelných sto padesát osm nových pivovárků a celkový počet se tak přehoupl přes tisícovku.

Organizace registruje v současné době již 168 500 členů a číslo dále strmě stoupá. Základní členství stojí dvacet čtyři liber ročně, přičemž výměnou za tento poplatek získáváte předplatné měsíčníku What’s Brewwing, slevy na pivní festivaly, knižní publikace, zájezdy za pivem nebo prohlídky pivovarů. Lokální pobočky dále vydávají vlastní oběžníky, ve kterých se dočtete o všech místních novinkách. Jakmile se někde v okolí objeví nová pípa s „Real Ale“, v magazínu se o tom dočtete. Jsou zde také na pokračování zveřejňovány historické medailonky jednotlivých hospod a pivovarů, reportáže z pivních zájezdů, nechybí spousta recenzí, vzpomínek pamětníků ani vyhlašování soutěží. Středně velké yorkshirské město Doncaster nám poslouží jako příklad pro představu o velikosti jedné pobočky CAMRA. V prosinci 2014 čítala tisíc sto šedesát šest členů a ve městě registrovala dvacet osm hospod honosících se pivem „Real Ale“ a šest minipivovarů, které jej vaří.

Chlapi sobě? Leda v hrobě!

V širším povědomí Čechů se za tradiční pivní velmoc počítá spíše Irsko, ale jak jsme mohli právě sledovat, není na ostrovech v této pozici samo. Britské vzepětí proti klišé v pivní kultuře budiž nám proto inspirací. Právě u nás to ještě nedávno vypadalo, že namísto obrody rozmanitosti a tradice po roce 1989 zvítězí na plné čáře korporátní velkoprodukce podbarvená maskulinním marketingem ve stylu „Chlapi sobě“. Přesto zůstává naše pivo výborné, jak všichni víme, a i u nás se kultura malých pivovarů a pivních speciálů už několik let stále slibněji rozvíjí. Ale neusínejme na vavřínech. Chceme-li se i v budoucnu držet na špičce, pak se u nás musí vařit a točit piva, jež udrží krok nejenom s nejlepší britskou, ale také s nejlepší světovou produkcí. A to nepůjde bez toho, že to nejzajímavější z naší „pivní scény“ budeme aktivně vyhledávat a s gustem popíjet.

Jiří Andrs

 

Kam si v Praze zajít na "Ale" a jaké nejlepší kousky produkují české pivovary se dozvíte v Lógru č. 16. + spousta dalších článků nejen o pivu

Koupit