Johanna Holmströmová: Ženy ve Finsku nestojí o to, aby je chránili upocení rasisté

 V listopadu přijela v rámci festivalu Dny Severu navštívit Prahu finskošvédská spisovatelka Johanna Holmströmová, aby představila svůj zatím jediný do češtiny přeložený román Asfaltoví andělé (2014, Kniha Zlín), který vypráví o přistěhovalcích v Helsinkách.

 

 Johanna Holmströmová se v roce 1981 narodila v jihofinském Sipoo. Žije v Helsinkách a píše švédsky, druhým úředním jazykem ve Finsku. Debutovala sbírkou Zamčená a další povídky (Inlåst och andra noveller, 2003), v roce 2007 vydala první román pod názvem Z tvé touhy (Ur din längtan). O dva roky později získala Literární cenu deníku Svenska Dagbladet za třetí sbírku povídek Camera Obscura (2009). V roce 2013 vydala Holmströmová svůj zatím poslední román Asfaltoví andělé (Asfaltsänglar), který zachycuje situaci dospívající druhé generace přistěhovalců z mághrebského regionu do jazykově menšinové finskošvédské společnosti.

Johannu Holmströmovou fotila Irmeli Jungová

Johannu Holmströmovou fotila Irmeli Jungová

 

Proč jste napsala knihu Asfaltoví andělé?

 

Ve Finsku taková kniha zatím nevyšla, přitom ve Švédsku existuje tradice tzv. přistěhovaleckých románů, ale ty se často zaměřují na příběhy mužů. Měla jsem pocit, že ženské příběhy tu chybí. Nechtěla jsem napsat vysloveně přistěhovalecký román. Má kniha pojednává o rodině, která možná není úplně běžná, jsou to finskošvédští muslimové. Takových je u nás spoustu, jenže jejich hlasy není moc slyšet, protože jsou hodně marginalizovaní. K napsání mě vedly také osobní důvody. Můj bývalý muž a zároveň otec mých dvou dcer pochází ze severní Afriky. Ve Finsku se hodně mluví o tom, jak jsou muslimští imigranti líní a spoléhají na sociální dávky, ale zároveň Finům kradou práci, což je paradoxní. Z mé vlastní zkušenosti to tak není. Můj manžel měl dvě práce a k tomu studoval. Pracoval více než kdokoli jiný a nikdy by se nesnížil k dávkám. Na to byl příliš hrdý. Zajímalo mě, odkud tedy tyto předsudky pocházejí a měla jsem pocit, že o tom musím napsat.

 

Román je zasazen do rodiny muslimského přistěhovalce ze severní Afriky. V knize nalezneme také množství arabských výrazů. Jak jste se na psaní připravovala? Konzultovala jste ji s někým?

 

Ty výrazy pocházejí většinou z Maroka, Tuniska a Alžírska.  Často jsem je slýchala od bývalého manžela. Mám také známou, která se vdala za Tunisana a různé arabské výrazy používala ve své mluvě běžně, i když mluvila finsky. Byla jsem arabštinou obklopena neustále, proto jsem nějaký velký výzkum dělat nemusela. Hodně jsem také v minulosti pobývala v Alžírsku.

 

Studovala jste také islám?

 

Ano, aby má kniha byla brána vážně, musela jsem si hodně nastudovat. V tom období se ve Finsku rozšířilo docela hodně „expertů“ na islám z řad extrémně pravicových politiků. Zajímalo mě, odkud ty informace berou. V knihovně jsem si půjčila kolem stovky knih. Přečetla jsem také Korán v arabštině, abych zjistila, co se tam skutečně píše o násilí na ženách a podobně.

 

V knize vystupuje i finskošvédská matka, která konvertovala k islámu a ve své víře je ještě radikálnější než její muslimský manžel. Žije ve Finsku hodně konvertitů?

 

Když jsem knihu psala, žilo ve Finsku přibližně osm set konvertitů. Znám i hodně mladých, kteří konvertovali, když jim bylo šestnáct let, a stali se z nich skuteční fanatici. Tito lidé často konvertují k wahhábismu, což je odnož salafismu z oblasti Saúdské Arábie. Právě tu je často slyšet v mešitách. Je to nejradikálnější existující forma islámu. Dochází tam k jistému systému kontroly nad věřícími, se kterým mám problém. Často se mě také ptali, kdy konvertuju já sama, což mi přišlo dost osobní.

foto: Skandinávský dům

foto: Skandinávský dům

Dalším zajímavým aspektem práce s jazykem je v románu mluva mladých. Jak jste postupovala v této oblasti?

 

Snažila jsem se vzpomenout na to, jak jsme mluvili, když jsme byli mladší. Na knize jsem začala pracovat když mi bylo dvacet šest. Měla jsem pocit, že když tu knihu nenapíšu teď, tak už nikdy, protože zapomenu, jaké to je být teenagerem. Často jsem proto i poslouchala mladé v metru. Dala jsem poté rukopis přečíst dceři jedné známé, abych zjistila, jestli je ta mluva přirozená.

 

Setkala jste se i s reakcemi mladých muslimek?

 

Ano, a to hlavně ve Švédsku, kde kniha vyšla ve stejném čase jako ve Finsku. Tam se kolem knihy rozvířila docela zajímavá debata. Hodně žen se dokázalo ztotožnit se situací starší dcery Samíry.  Chtěly studovat, ale jejich rodina to často nedokázala pochopit. Člověk tak musí neustále hledat cestičky, jak kontrole ze strany rodiny uniknout. To byly asi nejcennější reakce, jakých se mi dostalo.

 

Na co naráží název knihy?

 

Když se mi narodila první dcera, došlo ve Švédsku k hodně případům, kdy muslimské dívky vypadly z balkónu. Šlo asi o šest dívek ve velmi krátkém čase, které buď někdo shodil, nebo byly přinucené skočit. Často to měl na svědomí nějaký člen rodiny. Začalo se jim říkat balkónové dívky. Zajímalo mě, jestli existuje podobný fenomén i ve Finsku, ale nic jsem o tom nenašla. Asfaltoví andělé jsou tedy ony dívky, které se roztříštily o asfalt. Jsou to ale i dívky, které často více přitahuje život venku, v asfaltových ulicích města, spíš než doma mezi čtyřmi stěnami.

 

foto: Skandinávský dům

foto: Skandinávský dům

Jak se staví Finové k přistěhovalcům a utečencům?

 

Když jsem knihu před několika lety začala psát, byly postoje těch, kteří k nim byli negativně naladěni, hodně slyšet. Celá debata se nesla ve znamení pravicových extremistů. Ale teď s příchodem přistěhovalecké krize se začínají ozývat i ti, kteří by chtěli více pomáhat. Pořádají demonstrace a sbírky, což si myslím, že je dobře. Nedávno u nás ale došlo ke znásilnění, kdy byla uprchlíkem napadena mladá Finka. V reakci na to se začaly znovu ozývat hlasy: „Tak vidíte, co se děje v té vaší multikulturní společnosti. Znásilňují naše ženy a my je musíme bránit!“

Ale finské ženy na to reagovaly skepticky, neměly zájem o ochranu od upocených rasistů. Nás chrání právní stát a nikdo nemá právo na naše těla. Je nám jedno, jestli byl pachatel hnědý nebo bílý, stejně jsou to všechno muži.

 

Řekla byste, že Finové jsou tolerantní národ?

 

To tedy nejsou, nebo jen pokud se k nám nikdo nechystá. A poté řeknou, ale ano, jen pojďte dál, ale když jde do tuhého, navlečou si na sebe podomácku vyrobené hábity ve stylu Ku-Klux-Klanu a křičí: „Táhněte.“ (smích).

 

 

Jaký je to pocit patřit k finskošvédské menšině? Ještě stále se finské děti odmítají učit ve škole švédsky?

 

Ano, stále to tak je. Někdy mi přijde, že jsme jako menšina obětními beránky, ačkoli teď to v souvislosti s uprchlickou krizí trochu ustalo, vina se momentálně hází na běžence. Ale jako člen finskošvédské menšiny se člověk musí neustále hájit a vysvětlovat, proč mluví švédsky, proč tam vlastně žije a že je plnoprávným občanem Finska. Mít právo na svůj vlastní jazyk není žádný luxus, Finsko je dvoujazyčný stát. Já vlastně vůbec nevím, jaké to je žít ve státě a být součástí většiny. Musí to být příjemné. (smích)

foto: Skandinávský dům

foto: Skandinávský dům

 

Jaký má finskošvédská menšina vztah ke Švédsku?

 

Vůbec mi nepřipadá, že bych měla ke Švédsku nějaký zvláštní vztah, kromě jazyka, ale i ten se u nás ve Finsku trochu liší. Většinou říkám, že jsem Finka, která náhodou mluví švédsky. Když jdu venku po ulici, nikdo neví, že k nim nepatřím. Jakmile ale otevřu pusu, hned mě lidé zaškatulkují, a to jen kvůli jazyku. Lidé žijící v oblasti Österbotten, což je západní pobřeží středního Finska, mají se Švédskem užší kontakty. Tam, kde bydlím já, to je jinak.

 

Váš poslední román Hush Baby, který vyšel v roce 2015 sama nazýváte psychologickým thrillerem.  Myslíte, že se na tento žánr budete zaměřovat i v budoucnu?

 

To přesně nevím, ale rozhodně jsem se při jeho psaní mnohému naučila. I Asfaltoví andělé hodně staví na zápletce. Pravděpodobně se stal zločin a Leila, mladší ze dvou sester, se tomu snaží přijít na kloub. V Hush Baby jsem si tento styl psaní chtěla zkusit naostro. Člověk musí myslet na hodně věcí, kde co prozradit a kudy čtenáře vést. Asi v budoucnu napíšu další thriller, ale nebude to možná to, co lidé očekávají. Ráda si s tím žánrem hraju a příliš mě nebaví psát podle zavedeného mustru.

 

Jak jste se vlastně ke psaní dostala?

 

Začala jsem psát už na střední škole, a to hlavně novely, které jsem dávala číst své učitelce švédštiny. Chtěla jsem vydat vlastní sbírku, ale pak jsem začala studovat. Nejdřív žurnalistiku a poté literaturu, a už tehdy jsem byla v kontaktu s jedním vydavatelem. Psát bylo pro mě vždycky přirozené.

 

Ptala se Dominika Wittenberg Gašparová