Poezii rád nemám. Nejsem poetický člověk

Pokaždé, když slyším někoho říkat „nemám rád poezii“ nebo „nejsem poetický člověk“, myslím, že opak je pravdou. Věřím, že každý člověk je poetický. Poezie je jen forma vyprávění a my jsme zrozeni k tomu vyprávět příběhy.

 

Před několika týdny jsem v Bistro de l’Arte v Brašově, v Rumunsku, přeskupovala svůj rukopis, už zase, když v tom se ke mně přitoulala malá holčička. Podívala se na obrazovku mého laptopu a opřela si bradu o stůl. Zeptala jsem se jí rumunsky, jestli zná poezii. Ano, ano, řekla, znám poezii. Líbí se mi. Děti vědí.

 

Jednou jsem desetileté holčičce četla „The Fish“ od Elizabeth Bishopové. Mluvili jsme o tom, jak prostá může báseň být. Řekla jsem jí, že bych jí jednu takovou chtěla přečíst. Nebyla jsem si jistá, jestli dívenka udrží u tak dlouhé básně pozornost – Bishopové básně jsou psány tak trpělivě a jejich čtení trpělivost také vyžaduje. (Často říkám svým studentům, že její básně jsou jako pivo – zachutnají jen někdy.) A kromě toho, na základě vlastní zkušenosti, kdy i já si musela vygooglit několik lodních termínů z konce básně, kde jsem poprvé četla slova jako vylévák (bailer), veslařská sedadla (thwarts), obrubníky člunu (gunnels), mi bylo jasné, že ani nemůže všemu z použitého slovníku rozumět.

 

„Chytil jsem obrovskou rybu…“ Když jsem četla, seděla tiše a těkala očima z jedné věci v bytě na druhou. Nedokázala jsem číst v její tváři, ale nevypadala nijak zvlášť zaujatě. „…a nechal jsem rybu plavat.“ Podívala jsem se na svou mladou a mlčky sedící přítelkyni. Víš co? řekla. máš pravdu. Je to o něčem tak jednoduchém, že to skoro ani nestojí za to.
Och. Asi bych neměla, ale cítila jsem se trochu zklamaně. Věděla jsem, že je to jen dítě a že to byla jen báseň – Ale, pokračovala, mně to za to stojí. Že by od téhle chvíle byla poučená? Děti nás učí o poezii.

 

Na chodnících – obvykle kolem střední školy, někdy vysoké – postává spousta studentů (zejména ti, kteří nepíšou básně) zastrašena poezií. Spojují si ji s archaickou gramatikou, rýmy, strnulou formou. Je třeba si uvědomit jednu konkrétní příčinu, proč se něco stává neproniknutelným. Jednou ráno, před zahájením písemného cvičení pro „Mass Poetry Student Day of Poetry“, zvedl jeden teenager ruku a zeptal se mě, budeme jen psát, nebo budeme psát ve formě básně?

 

Dobré je, že vracet se k poezii je stejné, jako snažit se používat druhý jazyk, kterým jste nikdy nemluvili nebo ho nikdy neslyšeli: její podstata zůstává nedotčena. Všechno je to o tom začít. Píšu na tabuli Poezie je… (Na tuto myšlenku mě přivedl můj dobrý přítel básník JG Derek Williams). Každý student přijde k tabuli a napíše slovo. Strach, pocity, fantazie, příběh, fikce, život, umění, zkoumání, komunikace, příroda, realita, poctivost, tajemno, melodie, neomezená, neznámá, sny, svoboda, láska, skrytá. Někdy je odnaučování jednoduchý způsob, jak si znovu uvědomit to, co jste kdysi instinktivně cítili.

 

Ráda každý semestr začínám se zasvěceným řízeným písemným cvičením paměti. Chci, aby studenti mysleli na okamžik, ve kterém se jejich vnímání sebe, světa, člověka změnilo. V této vzpomínce musí být přítomna další osoba. Říkám jim, ať myslí na konkrétní detaily (a těmi nemusí být nezbytně slova) a nebojí se celých vět. Maximálně dvacet řádek. Zatímco píší, vydávám řadu pokynů a stále je nejrůznějšími úkoly přerušuji. Protože takhle paměť funguje: zdánlivě nesouvisející momenty jsou aktivovány smysly, místem, příběhem. Celé to nezabere víc než 10 minut.

 

Moje současná, zjednodušená verze tohoto cvičení je:

 

1. Napište místo vzpomínky.

 

2. Zaměřte se na věc, která stojí mimo. Co se děje?

 

3. S kým jste?

 

4. Tato osoba vám někoho nebo něco připomíná. Vztáhněte ji na jinou osobu, obraz, objekt, smysl, místo, atd.

 

5. Změňte detail této vzpomínky (protože vzpomínka je příběh a příběhy lze měnit).

 

6. Něco slyšíte.

 

7. Někdo něco říká.

 

8. Změňte jiný detail.

 

9. Něco děláte. Co?

 

10. Zaměřte se na to, co vyčnívá.

 

Aniž by to věděli, načrtli svého druhu báseň, která měla prostor, metaforu/příměr, charakter, dialog, smysly, akci, obraz. A co je nejdůležitější, něco bylo v sázce.
Když už mluvíme o sázce, zmínila jsem v „Poetry at Stake“, že jsem rozbodala báseň tužkou a vytrhla stránku, abych demonstrovala ono v sázce mým studentům tvůrčího psaní v Brašově. Včera, moje předposlední třída semestru, jsem se rozhodla posunout toto cvičení ještě o krok dál. Každý musel mít list papíru. Přemýšlejte o tom, co pro vás znamená psaní teď, co představuje. Řekla jsem jim, ať se svým listem papíru dělají, cokoli je napadne. Okamžitě jsem slyšela mačkat stránku do kuličky. Bez váhání každý přesně věděl, co má dělat. Zapojila jsem se také. Propíchla jsem tužkou téměř dokonalý otvor uprostřed prázdné stránky.

 

Když byli všichni hotovi, řekla jsem jim, ať svůj výtvor promění ve slova. První jsem byla na řadě já. Řekla jsem jim, že psaní je pro mě jako dívat se přes tento malý otvor ve stránce na vzdálený objekt – nejprve jedním okem, poté druhým – proces objevování vašeho dominantního oka znovu a znovu. Pak byli na řadě oni: rovnost, smutek, loď, která se zastaví u břehů emocí, frustrace, mnoho fragmentů spojených dohromady, aby vytvořily něco magického, koruna, díky níž se cítím skvěle, květina nebo strom, letadlo, něco zbytečného, co se stane krásným, motýl na cestě z jedné rostliny na druhou. Konečně, znovu jsou to poetičtí lidé. A konečně žádný strach.

 

Tara Skurtuová

Přeložil Dominik Melichar

 

zdroj: huffingtonpost.com