O pivě, panelácích a pradávných vzpomínkách „Husákových“ dětí

Tak jako mnozí z vás jsem prožil půl dětství v útrobách panelákového sídliště na okraji města. Tehdy jsem chtě-nechtě vnímal všechny ty brutalistní tvary a barvy okem předškolního dítěte, okem ještě nenormovaným školními osnovami, a co si tak vzpomínám, vypadaly přes svou veškerou silnou typizaci fantasticky a divotvorně – protože takový malý človíček je ve svém vnímání okolního světa stejně divoký a svéhlavý jako lidstvo před vznikem prvních civilizací. Tyhle vzpomínky se pochopitelně vrací již jen velmi vzácně, vlastně jenom tehdy, když se opiju a pak se procházím či bloudím na sídlišti ležícím někde na periferii.

 

Sídliště mívají ještě tu zvláštní moc, že vám umožní cestovat v čase, protože tam, kde končí betonová socialistická moderna, začíná zpravidla jiný věk, jiná socioekonomická doktrína, ať už ji reprezentují starobylé grunty se stodolou nebo prvorepublikové vilové čtvrti. Pro malé dítě nebo pro toho, koho provází múza, se z toho všeho stává málem „Cesta do pravěku“.

 

Jednoho dne po obědě jsem se vypravil na sídliště Řepy hledat pověstnou Pivnici v kulturáčku, ležící tam někde. Cestou z tramvajové zastávky Slánská projdete mezi bloky paneláků, minete teplárenskou jednotku (obloženou oním podivným bakelitem), projdete vilovou čtvrtí, minete zahrádkářskou kolonii, řadovky, parčík a jste tam. Maličkatá hospůdka o pár stolech.

1

 

Obsluha zde byla příjemná, věděla, co točí, i co případně doporučit. Na pěti pípách byly Postřižiny 10° a 11° (Nymburk), cvikovský Kout 12° a 13° polotmavá, 14° IPA Cornel (z podklášterního pivovaru v Třebíči) a později narazili ještě polotmavou Chotěboř 12°. Kytara zavěšená na zdi jako krucifix napovídala, že se zde nejen pije a povídá, ale také zde občas vystupují písničkáři. Byť hrají třeba pro čtyřicet lidí, protože víc se jich sem prostě nevejde. Zrovna ale bylo prázdno, a tak jsem tam nějakou dobu vysedával. A pak se venku začalo stmívat, což pro mě znamenalo odchod domů.

2

Mezi počtem vypitých piv a klesající trajektorií slunečního kotouče dle všeho panuje jakási dosud nedefinovaná souvztažnost, která se projevuje opětovným začarováním osvícenskou racionalitou odčarovaného světa kolem nás, jeho zfantaskněním. A tehdy tomu nebylo jinak. Víte, viděl jsem už i západ slunce nad Neapolí, o kterém se říká, že je tím nejkrásnějším na světě, a věřil jsem v tu chvíli tomu. Když jsem však odcházel z Kulturáčku, začínal jsem trochu pochybovat: „Po pár dobrých pivech vidět západ slunce nad sídlištěm Řepy a zemřít“.

3

 

Jiří Andrs, beerbloger