David bezZábranský čili Československý spisovatel

Období první republiky si rádi mytizujeme. Tatíček Masaryk s knírkem, kterým bychom chtěli být i dnes pusinkováni. Vize slušných drobných živnostníků jak z Bylo nás pět. Demokracie ve své nejčistší podobě. Franta Plánička a Pepik Bican v základní jedenáctce fotbalové Slavie i nároďáku. Všude zář, žádné mraky. David Zábranský si toto období vybral pro svůj dosud nejrozsáhlejší román. Autor, jehož některé texty nemají rozsah ani maturitní slohové práce (Kus umělce či Edita Farkaš), přichází s téměř šesti sty stranami připomínajícími literární cirkus. Hravost, lehkost, rozhoďnožkovatění, nadpřirozeno a především pevně postavené šapitó, kam čtenáře zavírá a nechává ho nasávat, ba přímo fetovat text otevřenými ústy. Román Martin Juhás čili Československo si stoupá na piedestal české literatury k dílům těch nejlepších – Němcům, Šindelkům, Douškům i Haklům.

 

Tentokrát zahájím nestandardně několika přiznáními: od Davida Zábranského jsem četl vše. Nelíbilo se mi nic. Asi na polovinu jeho děl jsem napsal negativní recenze. Některé jsem raději nezveřejnil, jak byly útočné. Jsme přáteli na Facebooku. Nesouložili jsme spolu. Nikdy mi nekoupil ani pivo. Má pozitivní recenze na Martina Juháse tudíž znamená, že Zábranský skutečně dospěl k jedinečné knize. Tuším, že se k ní dokonce protrpěl. A mám radost. Všechny ty přešlapy, kterými si dle mého názoru ve své dosavadní tvorbě prošel, skutečně vedly k čemusi velkému.

 

Představte si Martina Juháse čili Československo jako malířské plátno, kde každý jeho centimetr patří jinému malířskému stylu. Vypravěč mění styly, rychlost, fokus na postavy i náladu. Každý odstavec vyžaduje maximální pozornost, jelikož celý text nespojuje tenká nit, ale pavoučí vlákno, které lze velmi snadno ztratit z dohledu. Podobnou knihu jste v české literatuře ještě nečetli. Ano, vznikají knihy zmatené a nesourodé, Martin Juhás ale jako zázrakem drží pohromadě. Přestože si autor vzal na svá bedra obrovské břímě a balancuje nad propastí selhání, vždy zachytí poslední tón stability a vyhraje.

 

Děj se odehrává víceméně chronologicky od roku 1918 do roku 1945 v jihočeských Strakonicích. Seznámíme se s příběhem více než desítky postav, z nichž nejvýraznější jsou sochař Jíra, Slovák Ján Juhás, který se přestěhoval za prací do Československa, jeho syn Martin Juhás, architekt Reitmajer či farář Zuščák. Zábranský zůstává i nadále autorem mikropříběhů, které se velmi brání celistvosti. Spojujícím prvkem Martina Juháse čili Československa je plynoucí čas. Hlavním tématem je poté šíře názorů, úchylek a nálad, které existovaly v jednom středně velkém městě v mytologické době první republiky. Době zjednodušované a idealizované snad stejně jako starověké Řecko.

 

Pokud bych měl dát Zábranského románu nálepku, nazval bych ho novohistoristickým. Máme tu čest s moderním historickým románem, který se zbavuje potřeby vyprávět dějiny z pozice vítěze, ale pouze je předkládá, ukazuje. Velké historické figury typu Masaryka zde vystupují jen v minirolích, s mírně přivřenými víčky můžeme říct, že v románu vůbec neexistují. Jsou to ti nahoře, lidé stojící mimo každodenní život člověka první poloviny dvacátého století. V  Juhásovi naopak sledujeme bezvýznamné životy drobných lidí i s jejich sexuálními výstřednostmi a sklony k drogám.

 

Slabost pro každou jinou sexuální úchylku může být pro mnohé jediným větším nedostatkem knihy. Vypravěč se skutečně až obsedantně vyžívá v tom, aby každá postava měla nějakou specialitku. Sledujeme tak příhody gayů, pedofilů, impotentů a občas zavane textem i náznak incestu. Z pohledu celku ale tyto parafilie jasně zdůrazňují snahu o vyjádření šíře života, v historických románech tak často potlačovanou. První republika není u Zábranského jasně seskládaný příběh s postavami hlavními a vedlejšími, ale koktejl nekonečna, rozmanitosti a neuchopitelnosti.

 

Druhým výrazným rysem vedle neustálé snahy o rozšiřování popisovaného pole je vůle po vytváření iluze kroniky. Vypravěč neustále opakuje, že čteme kroniku, a nezůstává pouze u slov. Do vyprávění velmi okatě zapojuje přesná historická fakta, datace, určení částí dne, reálií i dobových technologií. To lze spatřit už v první větě románu: „Dne 3. listopadu 1918, ani ne týden po vzniku samostatné Československé republiky, započalo se v hlavním městě Praze s řešením otázky čechoslovakismu.“ Jak patrno, vypravěč poodhaluje i kontext oné velké historie, ač se děje spíše mimo život románových postav. Zároveň se snaží co nejvíce osudů nenechat nedořečených a minimálně několika větami dokončuje jejich románový život sledováním jeho linie až k hranici smrti, a dokonce i kus za ní, jak odpovídá charakteru žánru kroniky.

 

Snad největšího mistrovství ale dosáhl autor udržením románovosti. V literatuře více než kde jinde platí, že ďábel se skrývá v detailu. V nich vzniká onen pověstný efekt reálného dělicí dobrou literaturu od špatné. Při počtu postav, mikropříběhů a dějových linií, které v Martinu Juhásovi najdeme, zdá se téměř nemožné, aby zbylo místo i pro jemné nuance, ať už prostorové, psychologické či dějové. A přesto se zadařilo. Čteme román plastický, přitažlivý, živý a především nenásilný.

 

Martin Juhás čili Československo je velký román. Nebojím se říci, že se stane výrazným vývojovým mezníkem historické literatury. Pokud devatenácté století mělo svého Jiráska, první polovina dvacátého století Vančuru a druhá polovina dvacátého století Vladimíra Macuru, poté první polovina jednadvacátého století bude patřit Davidu Zábranskému, i kdyby už žádný další historický román nenapsal. Podařilo se mu totiž najít novou řeč, která dosud nezazněla. A to se, se vší úctou, nepovedlo Janu Němcovi, Martinu Reinerovi, ani Jakubě Katalpě a dalším.

 

Marek Dobrý

 

 

David Zábranský: Martin Juhás čili Československo

Premedia Group 2015, 576 stran

 

 

Recenze na knihu Davida Zábranského vyšla v čísle 17. Máte ho?

Koupit