Pořádná literatura. Václav Klaus ml. jako bolševik

Šíře názorů patří podle mého k základům dobré názorové rubriky, a to v tištěných i internetových periodikách. Proto rád čtu rubriku Komentáře na Novinky.cz. Vedle Alexandra Mitrofanova či Jiřího Peheho tu narazím i na komentáře Václava Klause ml. Jeho pohled na svět je zcela odlišný nejen od předchozích dvou pánů, ale i od toho mého. Přesto si jeho komentáře rád čtu, i když se často rozčílím. Tentokrát ale přišla řada na literaturu.

 

Pan Klaus se strašně bojí muslimů. Snad ještě víc než Evropské unie. A inkluze. A tmy. Je to člověk bojácný. Ač by to nikdy nepřiznal, jeho komentáře jsou toho jasným důkazem. V posledním komentáři „Když si doma čteme knížku“ navíc prozradil, že se trochu bojí i toho, že „pořádná literatura (a vůbec kultura) je věcí minulosti“. Naštěstí tomu tak není, protože objevil jednu knihu, která dokazuje opak – Podvolení Michela Houellebecqa.

 

Nehodlám s jeho názorem na tuto knihu polemizovat. Houellebecq je v mnoha ohledech pozoruhodný autor. Literární apetit je věc subjektivní a já jsem osobně především rád, že pan Klaus čte a nabádá k tomu ostatní.

 

Zaráží mě ale něco jiného. Termín „pořádná literatura“. Mimořádně zajímavé spojení. Nabízí se hned několik možných vysvětlení. Může se jednat o literaturu, která odpovídá nějakému správnému řádu. Tedy literatura „se správným názorem“. V druhém sledu bychom pak mohli dané spojení chápat ve smyslu „řádná literatura“, tedy slušná, solidní, spořádaná. Nejsem si zcela jist, jestli by se Michelu Houellebecqovi druhá interpretace líbila, a tak se budu držet té první, protože další možnou interpretaci, která by vycházela z paralelního vyjádření „pořádná porce“ a znamenala by, že má daná knížka hodně stránek za slušný peníz, automaticky vylučuji pro blbost. Ano, natolik si pana Klause mladšího vážím.

 

První interpretace vychází z velmi ideologicky chápaného pojetí kultury. Knihy a filmy jsou „pořádné“ jen tehdy, kdy plní určitý účel a nesou to správné sdělení. Michal Viewegh, Stieg Larsson, David Zábranský, J. K. Rowlingová či Jo Nesbø nejsou „pořádná“ literatura. A to především proto, že primárně nenesou myšlenky, které například Václav Klaus ml. pokládá za důležité. Ač nějakým kritikům třeba přijdou zábavné či působivé, nestačí to. Jelikož dostatečně neděsí aktuální světovou hrozbou a nepředkládají apokalyptickou vizi bortícího se „pořádného“ světa.

 

Umím si představit ještě jednu skvělou knížku, která by se panu Klausovi líbila. Když bude chtít, napíšu mu ji:

 

Muž středního věku, slušný katolík a učitel se rozhodne postavit na vlastní nohy. Založí si krámek s učebnicemi. Nepožádá o dotace, vše platí z vlastní kapsy. Jednoho dne ale přijde úředník z Evropské unie s blokem pokut za pasem. Stojí u pultu pana podnikatele a za každý špatný krok, který udělá, mu dává pokutu. Podnikatel je poctivý, protože je Čech, a tak se rozhodne vyhovět všem připomínkám a všechny pokuty zaplatí. Když už konečně může podnikat, tak do jeho obchodu vtrhne skupina patnáctiletých Arabů s iPhony a chtějí učebnice zadarmo. Muž je pošle na magistrát, protože tam se takové knížky rozdávají. Arabové ale řeknou: „Salame, dej všechno, nebo shoříš, protože nevěříš v Alláha.“ Muž jim nevyhoví. Arabové mu za trest vypálí obchod, nafotí si to a chlubí se tím na internetu. Za několik dní přijde za mužem policie a oznámí mu, že byl případ odložen pro nedostatek důkazů. Policista se jmenuje Ahmed. Muž se rozhodne zrušit své podnikání, koupit si pistoli a přidat se do domobrany, která chrání před podobnými živly.

 

To by byl „pořádný“ román, že pane Klausi? Jenomže takový příběh vymyslíte za 10 vteřin a napíšete ho za pár dní. Protože vytvářet tuto „pořádnou“ literaturu je velmi snadné, stačí se jen zvolit správnou ideologii a rétoriku.

 

Dnes je ale rok 2016 a my žijeme ve svobodné zemi. Termín „pořádná literatura“ je směšný. Každému z nás se líbí něco jiného. Někdo čte pro zábavu, někdo pro potvrzení své vize světa, jiný studuje. Já bych ale pana Klause rád poprosil, ať je příště jasnější v terminologii a neplete si umění s propagandou. Od pravicového politika bych takovou socialistickou, či lépe řečeno totalitární vizi kultury nečekal.

 

Závěrem mě napadl ještě jeden příběh. Je dostatečně apokalyptický, ale panu Klausovi se líbit nebude. Je o muži, který učil na soukromém gymnáziu. Jeho otec byl prezident a on proto trpěl pocitem méněcennosti. Měl sice ústa mírně doleva, zato myšlenkově byl velmi vpravo. Doba se měnila a on cítil, že by se mohl taky trochu vyšvihnout. Psal články, začal lidi strašit a podle všeho to fungovalo. Po dvou letech se dostal do politiky a po pár dalších letech se stal prezidentem. Neustálým strašením dostal lidi na svou stranu, a tak si mohl dělat, co chtěl. Změnil politický systém a skrze lidové hlasování získal veškerou moc do svých rukou. V parlamentu totiž seděla Strana zelených s jedním muslimem a lidé se báli, že kvůli nim budou muset nosit šátky i na záchod.

 

Muž, prezident, diktátor poté rozhodl, co mají lidé číst. Určil, že jedinou povolenou školou jsou soukromá gymnázia. Mohli tam chodit pouze křesťané a ateisté. Uzavřeli se hranice a jezdit na dovolenou se mohlo jen do zemí, kde nejsou muslimové, aby nás tak pan prezident ochránil. Každé dítě mělo v osmi letech zbrojní pas. Platil celostátní zákaz dobrovolnických prací, třídění odpadu a ježdění na kole. Pořádná doprava bylo pouze auto. Homosexualita se trestala smrtí. Po výstupu z Evropské unie pod jeho vedením země zchudla o třetinu. On zbohatl na trojnásobek.

 

Závěrem románu vidíme spokojeného muže u bazénu, kde plave mnoho mladých chlapců a jeho otec. Nazpaměť citují Houellebecqa. Pořádná paráda.

 

Marek Dobrý