Jů, tub knížku jsem četla a hrooozně se mi líbila

Bez názvu

Youtubeři. Mladí lidé natáčejí sebe samé. Fenomén? Určitě. Zlo? Určitě ne. Dokud nedojde na české youtubery knižní. Schéma jednotné: Točeno vždy před knihovnou, s knihou v ruce, věk do pětadvaceti. Snad vždy na videu mluví dívka. A my posloucháme v lepším případě doporučení na četbu, v horším případě recenzi, lépe řečeno mlaskání o příběhu. 

 

Recenzím v podání youtuberů bych se nebál říkat smrt kritiky. Základem je vždy převyprávění příběhu s vydatným množstvím mlaskání, kuňkání a hezitačních zvuků za pomoci křečovitého střihu. „Kniha vypráví příběh dívky, která… ale pak se zamiluje… a my s napětím sledujeme, jak… no ale pak naštěstí… a já četla se zadrženým dechem.“ F. X. Šalda tahá v hrobě žiletku a znovu se zabíjí. Škvorecký je rád, že se toho nedožil.

Poté přichází přibližně desetivteřinová závěrečná pasáž obsahující kritickou analýzu. „Napětí mohlo gradovat více…“ „Děj mohl být více sevřený…“ „Závěr mohl být maličko jasnější…“ „Někdy jsem se ztrácela v tom, kdo vypráví…“ „Celou dobu jsem se bála, takže skvělý.“

 

Nebuďme zpátečníci. Youtubering je skvělý formát. Nabízí miliony možností a prostor pro vtipné glosy. Ten současný knižní ale nabízí jen jedno: Tendenční videa bez nápadu, na nichž zoufalé děti ukazují, že uzvednou knihu. Na běžného diváka to působí tak, že lidé, kteří čtou knížky a mluví o nich, neumí poskládat větu, jsou chudí duchem a jediné, co si z literatury odnáší, jsou elementární emoce jako strach, soucit či dojetí.

 

Marek Dobrý