Ivan Landsmann: De Niro asi taky nekouká na svoje filmy

 

 

S Ivanem Landsmannem, horníkem, co emigroval, a „náhodou“ spisovatelem, kterého objevil Jaroslav Hutka, jsem se sešel několikrát – u něj doma, v nějaké z dejvických knajp, málem i na tahu v Ostravě (mám tušení, že tohle setkání je stále před námi). Byly to dlouhé hovory, na zdraví padlo nesčetněkrát a cigaretový dým byl po pár hodinách vždycky neproniknutelný.

 

 

Jak to máš se čtením knížek? Doma jich moc nemáš…         

 

To někomu půjčíš a už ti ji nevrátí. Tak je nemám, svoje, ani cizí. Já vlastně knihy nečtu.

 

A noviny?

 

Ne.

 

A posloucháš rozhlasové hry?

 

Ne.

 

Ale koukáš na filmy, ty máš rád, ne?

 

Podívej se, filmy, ty mám rád. Ale záleží jaké. Dobré filmy si natáčím doma na krabičku. V televizi jinak není skoro vůbec nic. Vždycky si pustím to, co už jsem viděl několikrát. Ale knížky… vždyť po sobě moc nečtu ani ty svoje. Robert De Niro taky asi nekouká na svoje filmy.

 

Teď ti znova vyšla první knížka Pestré vrstvy. Už jsem se na to ptal minule, ale nepamatuju si to, jak jsem byl trochu, jak ty říkáš, „nacinklý“. Upravoval jsi ji nějak?

 

Néé, je to stejné. Ani řádku jsem nezměnil. Akorát přebal je jiný.

 

Máš ještě vůbec její rukopis? Psals to tenkrát na stroji, ne?

 

No, jsou to takové dva balíky, jak když neseš papír do sběru. Když mi tehdy Jarek (Hutka, pozn. red.) volal – Je to kniha roku! Já vůbec nevěděl, co to znamená.

 

Tys žil v devadesátém devátém v Holandsku, když se to tady stalo knihou roku. Bylo nějaké předávání, byls tu?

 

Nebyl, nebyl, i když tehdy jsem mohl jet, bylo po té „smetanové“ revoluci. Dali mi deset tisíc. Jarek mi říkal: „Tak, Ivane, přijeď.“ Pak jsme tu tak různě pochlastávali. Co jinak s tím? Zpátky do Holandska to nepovezu. Bydlel tehdy Jugoslávská 20, tak jsme tam kousek chodili do restaurace a pil jsem se servírkami šampaňské. Pak jsem chodil ještě do jedné hospody, taky už nevím, jak se jmenovala, chodil tam s námi Rejžek a tak. To byly nápory strašné. A to jsem měl teprve padesát let. Většinou se pilo pivo.

 

Máš rád šampaňské?

 

Mám, ale nebylo moc s kým si připíjet. Teď se přiznám. Něco o sobě povím podle pravdy. Já nejsu alkoholik, jako tak. Já to nepotřebuju. Jsem kvartální. Jak Ivan Jirous.

 

Znal ses s Jirousem osobně?

 

Poznal jsem ho v hospodě, když tancoval na stole. To bylo naše seznámení, no, moc si mě pak nepamatoval. Pak jsem se s ním viděl ještě několikrát, když byl střízlivý. Tehdy psal ty básničky, myslíš, že by jinak v takovém stavu něco napsal? Ne. A já jsem jako on, kvartální, já nemusím mít třeba dva měsíce ani pivo. Však mi bude skoro sedmdesát, to uteče, ale chovám se jak osmnáctiletý kluk.

hospoda

Jak se ti žije v Praze? „Dobře.“ Chtěl bys zpátky do Ostravy? „Jistě.“

A jaký byl teda tvůj život v osmnácti, zamlada – než jsi emigroval. Na co nejvíc vzpomínáš?

 

Víš, je to divná věc, ale je mi smutno po šachtě. Tam jsem makal. Chodil jsem i soboty, někdy neděle. Vzal jsem si tehdy za manželku, a to je pravda, Miss Karviné z osmašedesátého. Krasavice, ale já jsem tehdy taky nebyl zrovna škaredý. Měli jsme spolu dvě děti. Koupil jsem si tehdy, vydělávali jsme dost, ale zadarmo to nebylo, že, starší Ladu – kombíka, žlutého. Udělal jsem si řidičák, pak jsem si koupil Ladu patnáctistovku S, to stálo osmdesát pět tisíc. Všichni se dívali, stála nám před barákem. Šlo o to, co s těma prachama. Mám je nechat babě utratit? Ta by je rozfrcala za všechno. Sama brala dost, dělala na spojích v Karviné, brala čtyři pět tisíc – to bylo tehdy dost. Když byla volná chvíle, jezdili jsme na hory, nejčastěji do Beskyd. Komunisty, ty jsem nenáviděl.

 

A k tomu, aby z tebe byl předák na šachtě, to tě nenutili, aby ses stal komunistou?

 

No ježiš! Říkal jsem jim, když mě nechcete, jak jsem, tak si mě vyhoďte, dejte si tam někoho jiného. Jenže jiný nebyl. Však oni zas nebyli úplně blbí, věděli, že se v tom vyznám. Chodili na kontroly. Měřiči. To bylo všechno na mně. Já doma seděl a psal si ty palníky.

 

To sis připravoval doma?

 

No jasně. Odhadnout střelivo, kolik tam dát. Jaké? To nebylo jen tak. Musí to sedět časově. Na to musíš mít hlavu. A čím míň si vybral materiálu na výztuže, tím líp. Na to ti kluci tam neměli moc hlavy. Na čelbách to bylo zásadní, když si vybral zbytečně devět metrů a to se klidně mohla stát, tak si byl bez koruny.

 

Jako že ti nezaplatili?

 

Ani korunu, to ti strhli.

 

A zažil jsi tam nějaké závaly nebo tak něco?

 

To ti nebudu povídat, to už je pryč.

 

Jak jsi našel sílu po tomhle sfárat, neměl jsi špatné sny? Nebo to havíři nemají?

 

To si zvykneš. Kdyby si byl mariňák, tak je to taky buď a nebo. Já už se teda trochu vyznal… no ale bylo mi smutno po nich.

 

Kterou svoji knihu máš nejradši, která se ti nejvíc povedla? Já se přiznám, nečetl jsem všechny. Pestré vrstvy se mi líbily moc, Smetanová revoluce taky, třeba Fotr – ten se mi nelíbil vůbec.

 

Ježiš, proč? To je taková pohádka, no někomu se to líbí. To je vlastně o mém tátovi, co zažil a tak. Sám už si to dneska skoro nepamatuju. Tehdy jsem neměl žádné téma, tak jsem si říkal, napíšu o svým fotrovi, co jsem tak slyšel. Možná to bylo hodně vymyšlené. Ale nejvíc se mi líbí asi Pestré vrstvy, to jo, na druhém místě pak Smetanová revoluce.

unnamed

Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale v Pestrých vrstvách v první polovině popisuješ život v dole, život v Československu. Potom následuje útěk. A život venku. A celá ta pasáž v emigraci je mnohem smutnější. Utekl jsi za svým bráchou do Kanady a nějak to nedopadlo dobře.

 

No, je to tak. Teď nedávno jsem napsal povídku: Tři bratři. Tam popisuju naše vztahy. Já už bratra, toho z té Kanady, vlastně nemám. To co udělal, jak mě podrazil… to už vlastně bratr není. To přece neudělá ani cizí člověk.

 

Vztahy jsou složité.

 

Já jsem do Kanady chtěl jet, kolik mě to stálo nervů a všeho. Pak jsem si oddychl. Uf, už jsem tady, ale jeho chování už naznačovalo, že tam nejsem vítaný, čoveče. Psali jsme si sice málo, ale pozvání mi posílal. Asi tedy s tím, že se vrátím zpět. Já jsem ale zpátky ke komoušům nechtěl.

 

No, bodejť.

 

Kdo by tu žil?! Pro mě to byla jediná příležitost. Myslel, že přijedu na návštěvu a odjedu. Já zas myslel, že budu pracovat v jeho autoservisu. A Petr, tak se jmenuje, mi říkal: A nechceš radši cestovat? A já, že na to je čas. Měl jsi vidět tu jejich reakci, já jsem s tou jeho navíc kdysi chodil… Nechtěli mě tam, ale já se chtěl naučit anglicky a do Austrálie, to byla moje vysněná zem.

 

A co tvoje manželka?

 

Ta zůstala v Československu, pak jsme se rozvedli – na dálku. To už jsem byl v Holandsku, sama podala žádost.

 

A ta tvoje povídka, vyjde?

 

Snad jo, mám jich víc, pět, šest. Chci z nich udělat knihu.

 

Jak dlouho ti taková kniha trvá, jak dlouho jsi psal třeba „Josefa“?

 

Psal jsem to na etapy a mezitím dělal jiné věci. To musí být chuť. Někdy sednu a napíšu třeba třicet stránek. Jindy mi do palice něco vleze a nejde to. Teda mohl bych psát, ale blbosti – a to se mi nechce.

 

Naposled jsi mi říkal, že Josef ze Smetanové revoluce, je kladná postava. Já si to ale nemyslím, vždyť trápí syna i manželku. Chce se jenom ožrat a chleby s Roquefortem. Doma se chová jako debil.

 

Však on taky byl. To je reálná postava. Josef Doležílek. Byl to rváč, drzý a sprostý. Každý se ho bál. Měl papíry na palicu. Mně se ho nějak podařilo převychovat, poslechl mě na slovo. Jó v práci byl věčně na koberečku. Jednou mi vzal židli, o tom je taky jedna moje povídka, a napsal na ni „Komunysti su kurvi a baby“. To píšou děcka ve škole, takhle škaredě. Tak jsem si ho vzal stranou a řekl mu, že takhle se to nepíše. Já jsem ho měl vlastně strašně rád.

 

Ptal se Jakub Goldmann

 

Rozhovor s Ivanem Landsmannem vyšel v Lógru č. 20.

Koupit