Nevěra a děvky aneb Nenosíme všichni černý brejle?

 

Nejlepší večírky z dob gymplu probíhaly u našeho spolužáka, jehož rodiče měli dvě skvělé vlastnosti: zálibu ve velkých domech a v častých pobytech mimo domov. A v takový moment se do jejich velepříbytku nahrnula celá naše třída, přidružení kamarádi a jali jsme se horovat za delší polední přestávky, pivo pro všechny a vůbec další základní lidská práva.

 

 

Jednou jsme si takový večírek okořenili kostýmy v duchu „Hoppers&Bitches“, chlapci se ověnčili kšilty, zlatými řetězy a dívky odhodily stud, nadbytečné svršky, až jim zůstala jen lascivní gesta a nějaké ty síťované a krajkové doplňky. Tenkrát to pro nás všechny bylo takové setkání třetího druhu – o děvkách a jejich způsobech jsme do té doby leda tak četli či je znali z filmů, amerických, pochopitelně.

b

O deset let později se věci mají trochu jinak. Začala jsem si toho všímat, když jsem zjistila, že všichni moji kamarádi alespoň jednou navštívili bordel. V ten moment si prostě řeknete, že je něco špatně. Dokonce i ten s největšími morálními zásadami si tam aspoň šel dát pivo a panáka. A toho, který si děvku objednal přímo k sobě domů, raději ani nekomentuju. Všechno se tak nějak otočilo naruby, a my jsme tak z teenagerského softíku sluníčkových vztahů a lásek přesedlali na fekal porno dospělosti.

 

Emoce? Tak s těma na mě nechoď

 

Před pár měsíci jsem potkala jednoho chlapce. Na naše seznámení mělo největší vliv to, že jsem v sobě měla tak šest piv, která mi on všechny přinesl. Neměl na výběr, seděla jsem v jeho restauraci. Naše setkání se v mých očích v žádný další vztah vyvinout nemělo, u něj to ale tak neplatilo. Napsal mi hezkou zprávu, v níž mne oslovil zdrobnělinkami, ptal se, jak se mám a jestli se znovu uvidíme, že by rád. A já mu napsala přesně a do písmene toto: „Ahoj Jakube, (následuje omluva za pozdní odpověď), abych byla upřímná, nehledám žádný závazky, ale když bude nálada a vzájemná chuť, klidně se někdy večer můžem potkat. Žádný plánování, dejme tomu trochu spontánní neurčitost.:)“ Všimněte si toho smajlíka na závěr, působí jak pohlazení, že? Že jsme se tenkrát viděli naposledy, snad nemusím zdůrazňovat.

 

Ale to, že já, člověk uvnitř emocionálně mrtvý, odepisuju chlapcům zlé věci, není až tak šokantní. Mnohem horší je, že tahle vlna očividně zasáhla všechny. I moji nejlepší kamarádku, která svou subtilností a elfími oušky působí, že do práce jezdí na jednorožci a živí se ranní rosou. Napsal jí chlapec, že jde pozítří na operaci a že potřebuje obejmout. Tak mu odpověděla: „Ask someone else, you ass.“ Nutno dodat, že to bylo asi měsíc poté, co jí napsal, že teď potřebuje „ňáký čas sám na sebe“. Válka Roseových podle mě začínala nějak obdobně. Nemůžu se proto ubránit pocitu, že jsme už dávno růžové brýle vyměnili za ty černé plné skepticismu, deziluzí a sebestřednosti.

snimek-obrazovky-2016-10-03-v-11-37-16

Stávám se lovískem?

 

A možná právě proto jsem se poslední dobou začala chovat naprosto opačně. Onehdá jsme nad sklenkou fermentovaného nápoje probírali nevěru, že každý už musel nějakou její stránku zažít: buď jste podváděni, podvádíte, jste ti, s nimiž se podvádí, anebo ještě specialitka – jste třetí strana, která o nevěře ví. Já, ač jsem absolvovala už tři body ze čtyř (no, miláčkové, a jak vy?), se najednou slyším, jak ostře argumentuju proti a zastávám se romantických vizí čisté lásky. Překvapení mne samotné ještě zdaleka nebylo nic ve srovnání s vyděšeným výrazem všech diskutujících. Takhle to asi vypadá, když se vám zhroutí základy, na kterých jste stavěli. Kdybych řekla, že Hitler je nepochopený sympaťák, přijmou to rozhodně lépe. Jenže u vášnivé debaty se to nezastavilo. Ze svého posledního rande jsem tak přišla sice až k ránu, ale odnesla jsem si z něj pouze polibek na rozloučenou. A vůbec mi to nevadilo. VŮBEC MI TO NEVADILO. Musela jsem si to napsat znovu. No jo, opravdu to platí.

 

Asi mi začíná svítat na lepší časy. Ehm, horší časy? No, rozhodně na jiný časy. Vždyť jak se to říká, kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Možná se i já podle tohoto mustru vracím na stranu dobra. A kdo ví, třeba příští sloupek budu psát o svém novém bojfrendovi. (A jestli se teď šklebíte a smějete, tak vám teda pěkně děkuju za podporu!)

 

Dáša Beníšková

ilustrace: Radek Fiala – Rybizovaovce

Dášina "kulturní" dobrodružství najdete v každém Lógru, tento sloupek vyšel v čísle 20.

Koupit