Srbský Bukowski a jeho obyčejná šílenství

Nakladatelství Runa se poměrně výrazně snaží, aby na švédskofilním, dánskofilním a vůbec severofilním českém knižním trhu nezapadla možná trochu omšelejší, oprýskanější, orezlejší, zato však neméně zajímavá literatura balkánská. Aktuálně jsou v jeho portfoliu především autoři chorvatští. Mezi nimi však také jeden Srb – Zoran Ćirić. Jeho povídková kniha Tajemství zmizelých rangerů letos rozšířila zatím nepříliš rozsáhlou bibliotéku nakladatelství. Říkám zatím, protože doufám, že řady knih z Runy se ještě rozrostou. Pokud budou stále tak kvalitní jako právě Ćirićova sbírka povídek.

 

Zoran Ćirić platí v současné době za vrchol srbské literatury. Napsal čtrnáct povídkových knih, šest románů a šest básnických sbírek. Česky ale dosud vyšel jen jeho mafiánský kultovní román Hobo, pochopitelně rovněž v Runě. Tajemství zmizelých rangerů je složeno z deseti povídek odehrávajících se v Nišvilu, což je „důležitá křižovatka – uzel, do kterýho se spousta lidí zamotá, ale jen málokdo se vymotá“. Město, kde jsou ve vzduchu „cejtit ženský, kadidlo, levný jídlo i netušený plány na včerejšek“. Město, ve kterém se zdá být podsvětí základním nastavením a pod ním je už jen peklo. Každá z deseti povídek se zabývá jiným koutem tohohle ráje sexu, drog, bouřlivých rodin a podnikatelských úletů, všechny jsou ale laděné do zvláštní melancholie balkánské reality. A psané jsou tak, že se ani v těch nejsentimentálnějších pasážích neubráníte smíchu. Výrazně tomu napomáhá i fakt, že překladatel zvolil obecnou češtinu, což v kombinaci se smrtícím rytmem autorova psaní tvoří výbušnou literaturu, kterou nemůžete odložit, a i pro poměrnou útlost ji zhltnete za odpoledne.

 

Témata povídek přesně odpovídají tomu, co byste od balkánské knihy výše řečeného střihu čekali. Fetující kytarista začínající rockové kapely a jeho problém s mafiány, pro něž dealuje drogy. Férové vyjasňování pravidel rodinného podniku za přítomnosti otce, dvou synů, kožených bund, cigaret, potemnělé ulice, kde se jednomu ze synů dostane skutečně vřelé otcovské lásky za použití několika dobře mířených ran a chvatů v produkci bratra. Rodina, nerodina. Příběh lásky rozmazlené mladé ženy, albánského podnikatele, náhodné známosti ve vysportovaném cyklistovi, zhrzeného vojáka a sebevraždy. Pálení rakije z pomerančů.

 

Zajímavé jsou tři texty, které jsem výše neanotoval. Jednak povídka Perfektní den pro záznamník, celá tvořená pouze promluvami ze záznamníku nepříliš úspěšného mladíka Saši, který se z nějakého důvodu na delší dobu odmlčel. Telefonáty, jež nepřijal a zůstaly na záznamníku, postupně odhalují jeho vztah k rodičům, především k matce, která jeho životní situaci nese skutečně těžce, milenkám a klukům v kapele. Ne všechny tyhle monology zní úplně přesvědčivě, ale dokonale vytvářejí napjatou atmosféru i očekávání vysvětlení, co se tedy Sašovi stalo. Druhou překvapivou povídkou je závěrečná I láska má pravidla, která vypadá, jako by ji psal sám Charles Bukowski – plná explicitně popisovaných sexuálních praktik včetně legendárního souložení za přítomnosti diváka (v tomhle případě divačky, která se nakonec do věci také vloží) a filozofování nad psaním jako takovým.

 

Vrcholem je ovšem titulní povídka, která dala celé sbírce jméno. Detektivka jak od Raymonda Chandlera. Srbský „Marlowe“ v ní řeší smrt novináře, u něhož se našla jen kartička s číslem 69. Navštěvuje redakci, v níž novinář pracoval. Poté jeho ženu, která pochopitelně musí být „nebezpečně krásná a svůdná“. Samozřejmě dojde i k oboustranné výměně tělních tekutin. Vyšetřovatel postupuje od místa k místu a od svědka ke svědkovi, a odkrývá tak v podstatě klasický detektivní případ, kde zdání klame a o vraha vlastně vůbec nejde.

 

Jenže u Ćiriće nejenže nejde o vraha, nejde ani o zápletku. A vlastně ani v ostatních textech nikdy moc nejde o zvolené téma. Mnohem zajímavější je způsob jeho vyprávění. Dokonalý monolog, v němž i repliky typu „Hodně jsem kouřil a jed domácí ovčí jogurt bez pečiva.“ fungují jako skvělý katalyzátor děje. U Ćiriće prostě neexistuje slovní vata, každá věta je vybroušeným diamantem, byť psaná jazykem ulice. A to platí pro všech deset povídek.

 

Dominik Melichar

 

Zoran Ćirić: Tajemství zmizelých rangerů

Runa 2016, 109 stran

 

 

Další tipy na zajímavé knížky najdete v Lógru!

Koupit