Milované filmy z devadesátek, jejichž pokračování neměla nikdy vzniknout

 

„Ty jo, a to bylo super, jak jim vyhodili do vzduchu tu mega obří loď a zachránili celou planetu! A ten vítězný doutníček, tati, já nechci zmrzlinu, kup mi doutník, prosím, smutně koukám!“ začal jsem terorizovat otce tři vteřiny po tom, co jsem vyšel z kinosálu, kde zrovna skončil první Den nezávislosti, jeden z nejdůležitějších hollywoodských velkofilmů devadesátých let.

 

Střih, rok 2016, konec června, v přítmí sálu začíná jeho další díl. „Jsou definitivně větší než minule!“ cedí rádoby vtipně Jeff Goldblum před modrým pozadím v klasickém velkofilmovém pokračování, kde je více akce a výbuchů, ale méně oněch nutných esencí letních bijáků, díky kterým se každý rok stále rád vracím do kina: jednorozměrní, ale ve své jednoduchosti sympatičtí a zábavní hrdinové, přímočarý děj s patřičným drajvem, kdy jsem prostě zase rád, že mimozemšťanům nakopeme zadky, nebo jen prostý úžas nad kvalitami triků, výpravy či designu.

 

Pokračování Dne nezávislosti kouzlo zábavné velkofilmovosti postrádá. Je to tím, že mám více nakoukáno a zkrátka se ty jednoduché příběhy časem ohrají? Nebo se tady prostě sáhlo na dětství, pokazilo se to a já jsem právem naštvaný? B je správně, protože pokud jako malý panchart o sobotách a nedělích sjíždíte ty největší filmové pecky a pak jsou vám v dospělosti ruinovány před nosem, berete to osobně!

 

Katastrofická slátanina z letošního roku samozřejmě není jedinou hvězdou dětství, kterou Hollywood zprznil. Následující výběr tak může sloužit jako výstražný list, čemu se po nakoukání prvního dílu/prvních dílů vyhnout (s čestnou výjimkou pokračování Matrixu).

 

Den nezávislosti: Nový útok

 

Jednička z roku 1996 nabídla převratné triky, z Willa Smithe „udělala“ celosvětovou hvězdu a hlavně nabídla ten potřebný pocit ohrožení, že svět je fakt v pr… Plus samozřejmě nejpatetičtější filmový proslov všech dob, který však do tohoto typu filmů patří (a správně ho divákovi „prodat“ je docela kumšt!) – kdo si myslí opak, spletl si sál nebo možná i kino.

 

Výše jsem už nastínil, proč je dvojka takový shit. Spravedlnost ale snad existuje – Nový útok svou poutí kiny příliš neoslnil, a byť jsou pořád spřádány plány na pokračování, díkybohu peníze jsou na prvním místě a případný třetí díl série je tak momentálně hodně u ledu. Nechte legendu spát!

 

Maska Junior

1_maska-junior

Green is the new black

Maska s „gumovým“ Jimem Carreym z roku 1994 není po scenáristické stránce žádným výkvětem. Gagy a famózní digitální triky v čele s přeměnou hlavního hrdiny do monstra se zeleným obličejem z ní  však vytvořily kasovní hit, jenž se neokouká ani po vícero zhlédnutích. Právě ona ujetost nemusí být každému po chuti, kultovní status se ale filmu upřít nedá.

 

Že se má kráva dojit, co to dá, je známou hollywoodskou mantrou. Kvůli neúspěšnému přemlouvání Carreyho pro návrat do hlavní role a dalším porodním bolestem „dvojka“ spatřila světlo světa až v roce 2005. Příšerné trailery s no name obsazením, odporné počítačové triky (horší než ty z jedničky) a zdrcující recenze těm pár divákům, kteří do kina přišli, přebarvily obličeje taky na zeleno – ale hnusem a odporem. Blicí sáčky kolovaly kiny o sto šest a katastrofa byla taková, že od té doby se Maska na plátna kina znovu nepodívala.

 

Smrtonosná past: Opět v akci

„Pojďte pane, budeme si hrát!“

„Pojďte pane, budeme si hrát!“

Boží. Vynikající. Přelomový. Dokonalý. Jakékoliv superlativum na první Smrtonosnou past z roku 1988 sedí jak zadek na hrnec. Dnes již učebnicový akčňák nabídnul uvěřitelného a sympatického hrdinu, nadčasového arcizáporáka Alana Rickmana, spousty hlášek a navrch intenzivní akci v atraktivním uzavřeném prostředí mrakodrapu. Krvácející Bruce Willis, tehdy ještě docela s hárem, byl navíc ostrým protipólem k nezničitelným Lundgrenům, Stallonům i Schwarzeneggerům. Willisova postava Johna McClanea byla předzvěstí devadesátkových hrdinů, kteří si kromě síly musejí pomoci i důvtipem – viz např. Keanu Reeves v Nebezpečné rychlosti, Nicolas Cage ve Skále atd.

 

Díky tomu všemu se z jedničky stala klasika, která ani posté v televizi nenudí. A že se v Česku reprízuje NEUSTÁLE. Dvojka (1990) vzala koncept z jedničky, přesunula ho na zimní letiště, ale stále bavila. Trojka (1995) nabídla nahláškovanou komedii s neselhávajícím Samuelem L. Jacksonem, čtyřka (2007) Johna McClanea posunula k hláškujícímu polobohovi, ale pořád oslňovala alespoň velkolepou akcí.

 

Pátý díl s českým podtitulem Opět v akci z roku 2013 už ale byla pěkná podpásovka! Béčkař John Moore vzal všechno, co bylo na Smrtonosné pasti super a rozšmelcoval to kladivem na hadry. Akce jak z videohry, zmatený příběh, nefunkční vztah otce a syna a hromady dalšího – béčkovitost a zaměnitelnost s podobnými Kurýry či Hitmany z pětky jen čišela a byl to smutný konec jedné legendy. I když konec – ke třicátému výročí premiéry prvního dílu je v roce 2018 zatím plánována šestka. Ach jo…

 

Terminator Genisys

„Love you, honey!“

„Love you, honey!“

První Terminátor z roku 1984 je temná thrillerová sci-fi pecka, představující pěkně pochmurnou vizi budoucnosti, ale v takovém filmovém tempu, že si ji pustíte znovu a znovu. Dvojka z roku 1991 se ukázala jako přelomový akční film, kde do sebe vše zapadlo – moc lepšího v žánru dodnes nevzniklo a asi ani nevznikne. Trojka z roku 2003 již najíždí na popcornovější a lehčí formu, její spád ale stále baví. Rozporuplná čtyřka (2009) spoustu lidí naštvala, pár potěšila – hrátky s časem sice vymizely a absentující Arnold taky znatelně chyběl, hromada akce a atmosféra depresivního postapokalyptického světa mně osobně však dost sedla a nedám na ni dopustit.

 

Pětka s podtitulem Genisys z roku 2015 je ale bohužel dno, recyklát vytěžený do morku kostí a vysmívající se fanouškům původních dílů. Alternativní historie jsou možná zábavné ve Star Treku, zde jsou však zástupné scény z jiných dílů v lepším případě k pláči, v horším k smíchu. Arnold se pokouší o humory a už mu to nejde. Horší casting aby člověk pohledal a nezáživná triková akce sice nějaké diváky k návštěvě kina přesvědčila, na vstupném ale pětka nevydělala tolik, aby se již předem ohlášená šestka skutečně začala natáčet. Prozatím… Genisys měl dobré výsledky v Číně, a tak se nedivme, až Arnold bude za pět let střílet robotické pandy…

 

Základní instinkt 2

Kde je vystrčíno...

Kde je vystrčíno…

Legendární přendání nohy přes nohu od tehdejší sexy bohyně Sharon Stoneové nedalo spát nejen Michaelu Douglasovi. Zmíněná scéna je přesnou definicí žánru erotického thrilleru, který v případě nezvládnutí působí jako upocené video od sousedů, kteří se stydí na veřejnosti říci, že koukají na porno. Základní instinkt z roku 1992 nizozemského provokatéra Paula Verhoevena samozřejmě kromě mnohokrát parodované scény nabídl i intenzivní temný příběh společně s precizní režií a přesnými hereckými výkony.

 

Prostě klasika, která se neomrzí a stala se legendou. Sharon Stoneová se stala sexsymbolem, Verhoeven dále provokoval Hollywood se Showgirls a Hvězdnou pěchotou, aby se následně vrátil do Holandska, a Michael Douglas byl stále Michael Douglas. Sharon se ale na přelomu milénia zrovna moc nevedlo, a ačkoli se o dvojce mluvilo prakticky po celá devadesátá léta, hlavní aktéři se jen kvůli mamonu do pokračování nehrnuli. Leč nájmy přepychových domů jsou drahé, a tak se o čtrnáct let později v roce 2006 do kin dostal druhý díl Instinktu, kde byla už jen přestárlá Stoneová, zajímavá CGI úvodní scéna a troška toho upoceného sexu. Čili přesný opak toho, co první Základní instinkt tak úspěšně ztělesňoval. Dvojka není možná vyložený odpad, ale je tím zbytečným pokračováním, které nikdo nepotřebuje. Škoda.

 

Záhada Blair Witch 2

Závada Blé Witch

Závada Blé Witch

„Found footage“ styl byl v roce 1999 originální koncept a amatérský look Záhady Blair Witch působil možná zpočátku obtížně k „udívání“, ale po celou stopáž promyšleně podporoval strach z neznáma a pomáhal děsit diváka. A tak když si v hororových scénách, hlavně těch závěrečných, lidé nadělávali do kaťat i v multiplexech, kde je někdy docela těžké si film užít podle svého, zrodil se hit a jeden z těch hororů, o kterých se bude psát i za padesát let.

 

O dvojce se to ale rozhodně říct nedá. Z originálního stylu se přesedlalo na klasickou filmovou kameru, přidaly se propriety spotřebních hororů – trocha lascivního sexu, laciné lekačky, směšné násilí a pro jistotu byli ještě obsazeni mizerní herci, kteří neuměli hrát. Výsledek byl strašný a série se pohřbila na šestnáct let, kdy se až letos na podzim dostala do kin trojka. Jak se povedla, jsem v době psaní článku neměl možnost posoudit, o moc hlouběji s touto sérií ale klesat nejde.

 

Matrix Reloaded a Matrix Revolutions

„Půjdeš se mnou do keana?“

„Půjdeš se mnou do keana?“

Každý dobře ví, že objektivní hodnocení neexistuje. Dají se leda zhodnotit technické aspekty, ocenit nápad či scénář a jestli je film vnímaný většinou jako dobrý či špatný. Výjimek, které i po letech vyvolávají u piva spory o tom, zda to jsou geniální filmy, nebo pravý opak, je jen pár a jednou z nejvýraznějších je určitě trilogie Matrix. Kultovní, nejednu generaci ovlivňující akční sci-fi thriller z roku 1999 byl v anglo-americkém světě malou revolucí, byť „jen“ umně poskládal propriety z celého světa (japonské anime) či dřívějších filmů (slavné zpomalení času „bullet time“ Hollywood objevil již dříve, najdeme ho třeba i v prvním Bladeovi, který šel do kin o rok dříve). To nic nemění na tom, že každý chtěl vysouvací Nokii, černé brýle a kožený plášť. Můžeme se dohadovat, zda za to mohl masivní úspěch filmu, nebo to měl tým kolem producenta Joela Silvera promyšlené dopředu, ale oznámení dalších dvou dílů Reloaded a Revolutions vzbudilo velkou vlnu nevole z nastavované kaše. Když pak v roce 2003 přišly v rozmezí půl roku oba díly do kin (celých deset let před dnešní, byť již opět ustupující, „módou“ rozdělování příběhů na dva filmy) a enormní, až nerealistická očekávání podpořená skvělými trailery nebyla naplněna, byla to voda na mlýn odpůrcům.

 

Vždyť tam jen furt žvaní o nějakých filozofických nesmyslech. Co to má znamenat ta návštěva u Architekta? A trojka? Biblické motivy? Neo jako Ježíš? Ježíš, jděte s tím někam, jdu radši na dalšího Pána prstenů… Rozšířený názor u tehdejších kino diváků měl sice pozitivum – a to, že Matrix opravdu zůstal trilogií, ale z mého pohledu je to jediné relevantní. I kdybych přistoupil na tezi nastavované kaše, tak dvojka a trojka šikovně a v Hollywoodu neotřele rozvíjejí právě onu parafrázi biblického příběhu či propojují myšlenky o umělé inteligenci, sebeobětování a neustále se opakujícím koloběhu života do sakra atraktivního mixu (celý konec trojky svět Matrixu společně s příběhem Nea krásně uzavírá), což není u velkofilmů zcela běžná věc. Odvážnou vizi a hlubší příběh s přesahem v atraktivním velkofilmovém podání podle mě dokázal opět takto skvěle skloubit až Nolan s Temným rytířem o pět let později, ale to už je na jinou story. Každopádně pokud tu budou filmy jako trilogie Matrix, tak se prostě nedá na Hollywood zanevřít!

 

Hollywoodské požírání sebe sama aneb vlastně (bohužel?) nic nového

 

Představená sedmička pokračování je ryze osobním výběrem. Zprzněných pokračování bych našel samo sebou o něco víc. Časová propast od dětství se neustále zvětšuje a neduhy prvních dílů jsou milosrdně odváty. Přesto by uvedená pokračování neobstála ani jako první díly, neb byla hnána pouze vidinou zisku. O ten jde samozřejmě v první řadě, ale kde je sakra trocha úcty? Divák však není díkybohu zcela hloupý – výše zmíněné filmy neměly příliš velký komerční úspěch a vznik dalších dílů byl již buď zcela pozastaven, nebo byli tvůrci hnáni se ve vývoji a výrobě trochu zamyslet. S vědomím, že i letošní rok dal stopku prvoplánově dělaným pokračováním (propadly takřka všechny v čele se Dnem nezávislosti) se můžeme opatrně těšit na příliv originálnějších příběhů. Než i ty se za další dekádu vyčerpají a přijde léto jako toto a všechna pokračování propadnou. Ale to už budou zničené vzpomínky na dětství někoho jiného…

 

Vojtěch Marek

Koupit