Byl Hitler první rocková star?

Mikrohistorie britského hnutí Rock Against Racism

 

Listopad 2015. Paříž stále počítá mrtvé po bezohledném aktu teroru radikálů z ISIS a na podlaze místního koncertního sálu Bataclan ještě ani nestačili uklidit louže krve. V souvislosti s vyhlášením výjimečného stavu, aktu solidarity s mrtvými, či z prostého strachu ruší mnoho hudebních interpretů, jako např. Foo Fighters nebo U2, své blížící se koncerty ve francouzské metropoli. Nikoliv však severoirští punkoví veteráni Stiff Little Fingers. Hazardérství? Vzpurné gesto obstarožních punkrockerů? Vůbec ne.

 

Podle vyjádření na svém FB profilu nechtěli své fanoušky nechat zažít stejnou situaci, jakou byli svědky ve svém rodném Belfastu, když kvůli občanské válce v sedmdesátých a osmdesátých letech nastala éra odvolávání koncertů. Severoirská punková kapela se na začátku své hudební kariéry mimo jiné zapojila i do celobritské kulturně-hudební iniciativy, která se na konci sedmdesátých let postavila vzedmuté vlně nacionalismu, extremismu a rasismu. Od vzniku hnutí Rock Against Racism uplynulo letos v létě čtyřicet let.

 

V britské společnosti to na konci sedmdesátých let vřelo. Politické snahy zastavit dekolonizační proces spojený s masovou imigrací z bývalých koloniálních držav, dopady hospodářské krize, masová nezaměstnanost, pokus o řešení formou drastických opatření a škrtů v sociální oblasti a rostoucí nerovnost, to vše byly faktory, které vedly v každodenním životě k růstu napětí a k hledání viníků i obětních beránků. To hrálo na notu nacionalistickým náladám, které ke svému politickému vzestupu využila především Národní fronta s průrazným heslem „Keep Britain White“. K posouvání hodnotových ukazatelů společnosti krajně doprava se přidaly i různé osobnosti hudebního průmyslu. Je dodnes otázkou, zda-li to u některých nebylo formou pop-kulturní ironie, která byla jen špatně pochopena. Jako v případě Davida Bowieho, který byl několikrát vyfocen při pozdravu značně připomínajícím hajlování, a který v jednom z rozhovorů prohlásil, že „Hitler byl první rocková hvězda.“

The Clash ve Victoria Park, 30. 4. 1978

The Clash ve Victoria Park, 30. 4. 1978

Vážně své projevy rozhodně myslel Eric Clapton. Ten po jednom z koncertů v létě 1976 zpitý „pod obraz“ spustil ke svému obecenstvu politickou agitku, že by mělo volit Národní frontu a jejího lídra Enocha Powella, aby společnými silami zastavili „černou“ kolonizaci Británie, přičemž přiléval olej do ohně výrazy typu „černé huby“ či výše uvedeným heslem „Keep Britain White“. Claptonův incident nezůstal bez odezvy. Fotograf Red Saunders v záchvatu zlosti sepsal dopis, který byl publikován v několika hudebních magazínech i v běžném tisku (např. v plátku Socialist Worker). V něm si dobírá Claptona nejen za jeho rasistické výlevy, ale i za to, že jimi jde sám proti sobě, protože jeho hudební styl je bytostně založen na černošských vlivech, především na blues. V závěru dopisu vtipně parafrázuje slavný Claptonův cover písně Boba Marleyho výrokem „Who shot the sheriff, Eric?“.

 

Saundersův dopis rovněž obsahoval otevřenou výzvu k založení iniciativy, později nazvané právě Rock Against Racism, která se měla stát záštitou pro organizaci koncertů a hudebních akcí stavějících se jednoznačně proti rostoucí akceptaci rasismu v britské společnosti. Organizační jádro netvořili kupodivu lidé přímo z hudební branže, ale aktivisté, novináři, grafici a jiní kulturní činovníci pohybující se převážně v okruhu časopisu Socialist Worker. Kromě zmíněného Reda Saunderse to byli např. Ian Goodyear či Syd Shelton. První koncert pod hlavičkou Rock Against Racism se konal v listopadu 1976, následujícího roku pak hnutí začalo vydávat vlastní magazín s názvem Temporary Hoarding. Během dvou let dosáhl tento plátek v prodejnosti údajně až na dvanáct tisíc výtisků a za stejnou dobu vzniklo v rámci samotné iniciativy okolo sedmdesáti pracovních skupin po celé Británii.

Tom Robinson Band ve Victoria Park, 30. 4. 1978

Tom Robinson Band ve Victoria Park, 30. 4. 1978

„Rock“ v názvu se ze zpětného pohledu jeví jako trochu zkreslující označení, protože koncertní repertoár nabyl postupně širokého spektra hudebních žánrů. Za největší zásluhu se iniciativě přikládá, že otevřela prostor hudebním a subkulturním trendům typu punk či 2-tone. Původní myšlenka propagace anti-rasismu v hudební branži však v kontextu eskalace pouličního a rasově motivovaného násilí brzy přerostla až do fenoménu politického charakteru.

 

Na jaře 1978 lidé okolo Rock Against Racism propojili síly s levicovou organizací Anti-Nazi League, což byl politický projekt oponující Národní frontě, a uspořádali mítink, jenž byl čímsi mezi mírovým pochodem, demonstrací a obřím karnevalem a který záhy vstoupil do historie. 30. dubna toho roku se na londýnském Trafalgarském náměstí srotilo na osmdesát tisíc lidí různého vyznání, barvy pleti i původu, aby svými transparenty, maskami a jinými artefakty lidové tvořivosti dali jasně najevo své „ne“ xenofobii, rasismu a jejich rostoucí společenské podpoře. Tato podivná směs katedrových levičáků, dělníků, úředníků, intelektuálů, umělců všeho druhu, až po etnické a společenské vyvrhele provokativně putovala do Victoria Park v East Endu (tradičního dějiště mítinků Národní fronty), kde se konal koncert kapel Clash, Buzzcocks, Tom Robinson Band či Sham 69. Atmosféru koncertu skvěle zachytil na svých fotografiích již zmiňovaný Syd Shelton, který je díky svým snímkům z té doby pokládán za kronikáře celého hnutí.

 

Druhého obřího karnevalu v Brockwellu v září 1978, kde mimo jiné vystoupil Elvis Costello či severoirští Stiff Little Fingers, se prý účastnilo ještě více lidí než na legendárním pochodu do Victoria Park. V průběhu dalších let se konalo v rámci Rock Against Racism takřka na pět set menších či větších koncertů, masivnosti a proslulosti předešlých však již nedosáhly. A přestože rasové násilí nevymizelo z britských ulic ani na začátku osmdesátých let (mnohdy kryté místními institucemi i policií), celému hnutí se svou aktivitou „alespoň“ podařilo zdiskreditovat xenofobii a rasismus jako politický program Národní fronty. Poslední koncert pod hlavičkou hnutí se konal v Leedsu v roce 1981. Následujícího roku Rock Against Racism oficiálně ukončilo svou činnost. Později se myšlenkou údajně inspirovali pořadatelé Live Aid, ač v globálním měřítku a trochu jiném kontextu.

Nápis „REMEMBER CABLE ST“ odkazuje k pouliční bitvě 4. října 1936 v londýnské Cable Street, kde se podařilo zastavit pochod tří tisíc uniformovaných britských fašistů. Foto: Syd Shelton.

Nápis „REMEMBER CABLE ST“ odkazuje k pouliční bitvě 4. října 1936 v londýnské Cable Street, kde se podařilo zastavit pochod tří tisíc uniformovaných britských fašistů.
Foto: Syd Shelton.

Kulturně hudební platforma Rock Against Racism výrazně přispěla k vykreslení mapy britských hudebních subkultur a promluvila do širšího společenského a politického dění konce sedmdesátých let i mimo Británii. Její činnost neměla však pouze zastřešovací charakter nových hudebních žánrů. O punku se například tvrdí, že díky Rock Against Racism získal svou radikální průraznost a bez něj by byl pouhou nihilistickou pózou, kterou brzy spolkne komerční průmysl. To je však otázka do pranice. Kulturní iniciativa Rock against racism každopádně ukázala, že existují prostředky, jak se postavit atmosféře všeobecné poptávky po násilí, aniž bychom zatínali pěsti, brousili nože a nabíjeli kvéry.

 

Martin Mejzr, CSPK

 

 

 

 

 

Článek vyšel v podzimním Lógru. Přečtěte si i ty další!

Koupit