Řekněte: „Cleeeeeeeese!“

Michael Palin, Eric Idle, Terry Jones, Terry Gilliam, Graham Chapman a John Cleese. S vámi, kteří tato jména považujete za výčet britských džentlmenů střední třídy, se asi můžu rozloučit hned. Ostatní u svých řádků vítám.

 

Monty Pythonův létající cirkus – užijte si tenhle název v plné délce, už ho víckrát nezopakuji, jeho napsání mě stojí velké množství energie. Tato zásadní britská komediální skupina ze sedmdesátých let ukázala nejen upjatým Anglánům komickou stránku šíleností a absurdit. Díky nim mnoho z nás dělí humor na před- a po-montypythonovskou fázi. Vtip zabiják, Mrtvý papoušek, Ministerstvo švihlé chůze, Španělská inkvizice, Spam. Ve výčtu skečů bych mohla klidně sáhodlouze pokračovat. No, nic, letos v českém překladu vydalo Argo dva roky starou autobiografii Johna Cleeseho nazvanou No, nic…, pro běžného občana věc fádní, pro fanouška pajtnů událost roku.

 

Lekce z cleesovštiny

 

John Cleese pojal memoáry opravdu po svém. Věnuje se tomu, na co rád vzpomíná a o čem ho baví psát, aniž by se výrazně obtěžoval potřebami svých čtenářů, rozuměj fanoušků MP. A tak se první kloudná informace o historii této komediální skupiny objeví až dvacet stránek před koncem knihy. Považujme to klidně za další z cleesovských žertíků, který má ale stejně jako jeho scénky pevnou a logickou strukturu. Vždyť není nakonec zajímavější číst podrobnosti o cestě s mnoha indiciemi, jak si vše poskládat dohromady, než výsledný popis toho, co všichni moc dobře známe?

 

A tak přestože velký prostor věnuje svému školnímu vzdělání (od základní školy, přes střední, kde krátký čas působil i jako učitel, až po studium na Cambridge) a popisu spolužáků, učitelů a dalších lidí, o kterých jste nikdy předtím neslyšeli a pravděpodobně už nikdy ani neuslyšíte, hltáte jeho vyprávění slovo od slova. John totiž ani ve své knize nezapomněl na humor, nadsázku a nadhled jemu vlastní. „Jednou ráno v rámci zoufalého pokusu oživit hodiny čekání na televizi, jsem našim navrhl, že bychom mohli odpoledne zajít do kina. Fascinovaně jsem pozoroval jejich znepokojení hraničící s panikou, které můj nápad vyvolal. Vypadalo to, jako bych jim navrhl, abychom obsadili Polsko.“

 

Oh, so British!

 

Jedním z příznačných rysů humoru celé skupiny je utahování si ze stereotypů a politická nekorektnost. Komici přitom čerpají ze studnice britské rezervovanosti, striktní výchovy a vztahů mezi společenskými vrstvami. John vás při vyprávění svého života nenechá na pochybách, že všechno, co jste si kdy o Britech mysleli, je skutečně pravda. „Společnost, v níž jsem vyrůstal, vnímala i tu nejnevinnější poznámku či letmý tělesný kontakt za žinantně sexuální: Z doteku se stala předehra, z rozverné poznámky výzva k akci, která hrozila těhotenstvím, a všichni měli za to, že vyřčení slov ‚Miluji tě‘ vás katapultuje rovnou k oltáři.“

 

Při zpětném pohledu na svou pracovní historii se Cleese nebojí být kritický. Věci, které se dříve jevily růžově a dokonale, s odstupem hodnotí jako nedotažené či ne až tak povedené. A ochotně vysvětluje proč. Odhaluje své autorské postupy a své poznatky z teorie humoru, třeba o tom, jak napsat dobrý vtip či jaká jsou jeho pravidla pro psaní komedie.

 

Čistě objektivně, bavíme se tu o knize téměř osmdesátiletého knírače, který mapuje svůj život. Argument, že ne každého to musí zajímat, je samozřejmě na místě, pro jeho krásné hnědé oči čtyři sta stran asi číst nebudete. Nicméně, je vážně zábavná, občas se v ní vyskytne i nějaký ten obrázek, a ač ji čtete v překladu, budete až po uši obklopeni sexy britským přízvukem a reáliemi. A jestli se díky ní podíváte alespoň na jednu epizodu Létajícího cirkusu, můžete si pogratulovat k nové životní etapě. Milovníky Monty Pythonů ani nezmiňuju, ti už jsou jednou nohou v knihkupectví.

 

Dáša Beníšková

 

John Cleese: No, nic…

Argo 2016, 416 stran

 

 

Další recenze na knížky, které stojí za to najdete v čísle 21.