Sex v uniformě aneb Jak jsem dopsala jeden nekonečný seriál

Dáša Beníšková

Už několik let si dávám stále jedno a to samé předsevzetí. Opakuji ho ani ne tak proto, že bych se ho nemohla nabažit a každý další rok jsem se těšila, až si ho zopáknu, ale proto, že se mi ho ještě žádný rok nepovedlo splnit. Ještě než začnete kroutit hlavou a nasadíte výraz „ty teda ten život vedeš“, uvědomte si, že holt ne každý má tak silnou vůli, aby se dokopal k finišování všech svých projektů. Všimněte si toho slovíčka „všech“. Víte, ono to není až tak… No, dobře, už mlčim.

 

Každý rok bych si totiž přála mít sex s uniformou. V tomto ohledu jsem na sebe skutečně přísná: nepočítám do statistiky kuchařský rondon ani dobrovolného hasiče. Vono se neustále vochomejtat kolem Dejvický a snažit se seznámit s půlkou český armády je časově náročný koníček. Samozřejmě by mi situaci výrazně ulehčilo, kdybych se dala na dráhu zločince. Jenže nejblíže jsem životu na hraně byla tehdy, když jsem půl roku brázdila české silnice s propadlým řidičákem. Já vím, jsem rebel.

 

A tak abych se v sobě letos opětovně nezklamala, přihodila jsem si ke svému standardnímu balíčku ještě jeden kousek. Budu odepisovat na zprávy. Všem. Nebudu dělat mrtvého brouka, jak je mým dobrým zvykem, a nenechám to dojít až tak daleko, že se dotyčný sám dovtípí, že nemám zájem. Třeba jako se tomu stalo s Papájou, mistrem kreativní diakritiky. To byl chlapec, kterého jsem poznala na Knihexu a věnovala mu své telefonní číslo. Pro zvýšení prodeje Lógru dělám opravdu všechno. Naše smsková konverzace byla legendární. Z celkového množství třinácti zpráv jsem já odeslala dvě (a to ještě jednu z nich za mě napsal Marek, kolega z redakce). Jen pro přiblížení, posledních pět vypadalo přesně takto:

 

– AHoj DAso,uvidíme se nekdy?NEjak moc mi nepises. A JAK se mas?

– Ahoj Daso, jak se vede ? „nezapomen mi odepsat jeli to mozne“dik.pavel

– To vis ze na tebe nemuzu zapomenout pracuju totiž v podoli hallo…si rada Daso? pa pa paja

– Ahoj Daso,kdyby si mì napsala byl bych rad. Tak to prosim zkus.pavel¡

– Cau Daso,nesla bys do kina?

 

Ano, jsem strašný člověk. Ale to se změní! Lví podíl na tom má moje kamarádka Ivana. Díky ní jsem zjistila, jaké to je stát na druhé straně barikády. Snažíme se v tom nehledat nějakou spojitost, ale její tři poslední pokusy skončily tím, že se jí chlapci zkrátka neozvali. Nejlepší byl Klaun. Absolvovali spolu dvanáct schůzek a nějaký ten sex. V takový moment si sice ještě nezkoušíte, jak se vaše křestní jméno hodí k jeho příjmení, a neptáte se, jestli už má vymyšlená jména pro (vaše) děti, ale nikdo vám nemůže mít za zlé, že přinejmenším očekáváte, že vám ten druhý zvedne telefon. Inu… Večeře probíhala jak podle příručky, romantika, fajn jídlo, víno. Ivana chtěla zaplatit útratu, ale chlapec ji předběhl a vše zatáhl sám. Na usmířenou jí slíbil, že příští večeře jde na ni. No a konec už znáte. Asi v tom byl strach z emancipace.

 

A mezi takovýhle hejsky jsem se svým chováním zařadila. Intenzivně jsem proto vzpomínala na Papáju, chlapce z Teska, na Tondu, na našeho řezníka, na Vláďu, na Míru, na Jardu z autobusu, na Fandu… sakra, a to jsem teprve jen pár let nazpět. Táhne se to se mnou jak smrad. Je vážně na čase změnit odér. A proto tady svatosvatě slibuju, že až se mi někdo nebude líbit a nebudu ho chtít už nikdy vidět, pěkně mu to napíšu!

(Během psaní tohoto sloupku nebylo zlomeno žádné mužské srdce, pozn. aut.)

Četli jste už Lógr 23?

Koupit