Dokud nevidí berli, nevěří, že je někdo nemocný

Rozhovor s Marií Salomonovou

 

Ve Velké Británii vystudovala neurovědy, aby pak po návratu do Čech společně s Terezou Růžičkovou rozjely studentský projekt s osvětovou kampaní o duševním zdraví Nevypusť duši. Později se jejich iniciativa proměnila v neziskovku, se kterou se nyní snaží dostat kamkoliv, kde je jí třeba. Pořádají informační workshopy pro středoškoláky v Česku i na Slovensku, točí rozhovory na YouTube a spolupracují s dalšími organizacemi z oboru.

 

Co se správně říká? Duševní nemoc nebo psychická porucha?

 

Oba termíny jsou správné, samozřejmě jsou lidé, kteří preferují poruchu. I když mně osobně jako pacientovi se nelíbí, že jsem porouchaná. Ale nejde o žádné stigmatizující označení.

 

Dá se na člověku na první pohled poznat, že trpí duševní nemocí?

 

Z mé zkušenosti nedá. Jsou samozřejmě nemoci, které můžou být vidět, například Touretteův syndrom, kdy člověk vykřikuje sprostá slova anebo má určitý slovní tik. Myslím si však, že nikoho nejde diagnostikovat na první pohled.

 

A když budeme někoho pozorovat půlhodinu?

 

Nejčastějšími duševními onemocněními v Česku i ve světě jsou deprese a úzkosti, ale i když někoho takového budeme pozorovat, nemůžeme říct, že je nemocný. Sice se může tvářit posmutněle, ale tak se tváří i zdravý člověk, když zrovna nemá svůj den.

 

Myslíš, že nemocného člověka nějak ovlivňuje kultura a literatura?

 

Někteří pacienti si vybírají knížky podle toho, co trápí je samotné, aby se tak dozvěděli víc o tom, co prožívá někdo jiný. Protože každý chce někam patřit. Někdy se říká, že umělci tvoří především v době, kdy je jejich nemoc intenzivnější, ale třeba můj oblíbený spisovatel John Green tvrdí, že být duševně nemocný není žádná superpower a že v ty dny nenapíše skoro nic. Napsal skvělou knížku Jedna želva za druhou, ve níž popisuje nemoc, kterou sám trpí – obsedantně kompulzivní poruchu.

 

Jaké knihy tedy ráda čteš?

 

Upřímně nemám moc času na čtení, ale mám oblíbené směry a autory. V současné době potřebuju spíš lehčí literaturu, proto čtu young adult. A knihy autorů, které sleduju on-line, ty mě pak baví číst.

 

Co Češi a stereotypy a mýty o psychických poruchách?

 

Stigmatizace je dnes v české společnosti celkem vysoká. Můžeš porovnat situaci ve Velké Británii, kde osvěta probíhá už dvacet let, s tou naší – teprve v roce 2015 jsme s osvětou začali my a to s velmi omezenými prostředky.

 

Nejspíš to souvisí s bývalým režimem.

 

Určitě. Když v komunismu kdokoliv projevil známky duševního onemocnění, tak to musel tajit, a když to netajil, tak se s největší pravděpodobností dostal do nemocnice, která byla odříznuta od zbytku města. Dnes se pracuje lépe s mladší generací a nejlépe funguje vyprávění příběhů. Když třeba já někde řeknu svůj příběh a ukážu, že jsem člověk, který společnosti něco přináší, že nikoho neohrožuju, že nepobírám jenom dávky. Ale vezmi si, že člověk s těžší formou schizofrenie běžně pobírá invalidní důchod. Stejně jako nám přijde v pořádku, že má invalidní důchod vozíčkář, tak by nám mělo přijít v pořádku, že ho má někdo takový.

 

Někdy zaznívá, že určitá psychická nemoc je trendem. Setkala ses s tím?

 

Já s tím úplně nesouhlasím. Zaprvé si myslím, že duševní onemocnění nikdy nemůže být trend, to ví hlavně ti, kteří si tím prošli. Je to něco, co nechceš mít. Zadruhé, nemocní teenageři, kteří na sociální sítě dávají fotky, často potřebují pozornost a péči a třeba se necítí dobře, jen neznají lepší způsob, jak to dát světu vědět.

 

A co třeba obsedantně kompulsivní porucha (OCD)?

 

Panuje hodně mýtů o tom, že OCD je, když mám rád pořádek. Že se někdo vyfotí s knihovnou srovnanou podle barev a řekne, že tohle je projev mé OCD. Jedna věc je mít rád pořádek, druhá věc je mít velké úzkosti z toho, když ty knížky seřazené mít nebudeš. Hodně se to zlehčuje. Říká se, že zrovna OCD je jedno z onemocnění, které není jednoduché vyléčit.

 

Napadá tě ještě nějaký mýtus?

 

Mám pocit, že z lidí se schizofrenií dělá společnost nebezpečné psychopaty. Jakože tenhle člověk by měl být navždycky zavřený za plotem. Vzniká to tehdy, když vidíme v televizi zprávu o zločinu – nikdy tam nezazní, že někoho zabil diabetik, ale když dotyčný měl náhodou schizofrenii, tak se to dozvíme. A třeba o depresi panuje mýtus, že člověk je líný, a radou na to je, aby si šel zaběhat, anebo mu dejte do rukou vidle, aby si zkusil opravdickou práci. Jde tedy o zlehčování a nedůvěru k nemocným, jestli si to nevymýšlí. Což jde pochopit, protože ve chvíli, kdy nevidíme sádru nebo berli, tak je pro nás těžké pochopit, že člověku něco je. Já to lidem nevyčítám, ale je to složité pro druhou stranu.

 

Cílem vaší neziskovky je učit lidi, aby nevypustili duši. Není někdy naopak lepší ji vypustit?

 

V rámci našich sedmi zásad (všechny je najdete na webu Nevypusť duši, pozn. red.) je i bod, který říká, že máme mít od svých nálad realistická očekávání. Ne vždycky musí být člověk veselý, je normální a zdravé být někdy smutný. Nejsme lidé, kteří se snaží o pozitivní psychologii. Chceme se soustředit na základní věci, jako je třeba spánek.

 

Jak dlouho spíš ty?

 

To je něco, o co opírám své zdraví. Snažím se o osm hodin, někdy o víkendu prospím půl dne. Cítím se pak odpočatě, neustále mám totiž plno myšlenek a tohle pomáhá.

 

Abychom se ještě na závěr vrátili ke kultuře. Máš pocit, že se v poslední době objevuje víc knih nebo filmů s tematikou duševních nemocí?

 

To si nemyslím, ale když vzniknou, tak jsou čím dál tím realističtější a s důrazem na pomoc a prevenci, což mě těší. Problém je v tom, že knihy a seriály na tohle téma vznikaly, ale na konci nezaznělo, jakou pomoc může trpící člověk vyhledat. V Británii je úplně normální, že když vyjde seriál třeba s tématem domácího násilí, tak se pak objeví informace o tom, na koho se můžeme případně obrátit. Ohroženou skupinou jsou zejména mladí lidé.


Pokud se vám líbil tento rozhovor, objednejte si Lógr č. 31, který se věnuje tématu Nemoci, a dočtete se víc.