Trendem bylo ukřižování, mor či nemocná dívka

Rozhovor s Otto M. Urbanem

 

Otto M. Urban se odborně věnuje modernímu a současnému umění. O nemocech v umění a jsme se bavili v kavárně Veletržního paláce.

 

Jakou pozici zastává nemoc v umění?

 

Je důležitá, ale na druhou stranu je možná málo odborně zpracovaná. Téma nemoci se objevuje už v těch nejstarších textech, ze kterých umění vycházelo – v antické a křesťanské literatuře. Nová etapa pak nastává po osvícenství, v období, kdy se etablují humanitní a společenské vědy – začíná se odpovídat na to, co je duševní nemoc. Nemoc už není jen stav, kdy máte chřipku, ale například i hluboké deprese. Společnost však dodnes duševní nemoc neklade na stejnou úroveň jako chřipku. Když někdo zakašle, tak to berete vážně, když někdo řekne, že má duševní poruchu, řeknete si, že taky může kecat.

 

S jakými fyzickými utrpeními či nemocemi v umění se potkáváme?

 

Nejčastěji jde asi o zranění mučedníků, o následky mučení. Do určité doby bylo velkým fenoménem zpodobňování moru. Existuje i celá řada teorií, které dávají do souvislosti umělecké školy s morovými epidemiemi. Pak určitě ukřižování. Můžeme se setkat i s Kristovým zničeným tělem ještě před tím, než ho přibili na kříž, i tam vidíme následky utrpení docela naturalisticky. I v českém umění nejdeme množství příkladů. V roce 1900 namaloval Felix Jenewein cyklus Mor, secesí ovlivněnou sérii šesti vizí z období morové nákazy. Vizuálně vypadají celkem líbivě, ale tematika je poněkud tvrdší. Jedno z nejpopulárnějších – pokud to tak můžu říct – témat v malbě v polovině 19. století je nemocná dívka. Vesměs šlo o adolescentní dívky trpící tuberkulózou, které sedí v melancholickém interiéru – byly velmi bledé až průsvitné.

 

Můžeme říct, že je umělec či umělkyně normální?

 

V roce 1892 vyšla v Berlíně kontroverzní kniha Entartung, v češtině je to Degenerace, sociálního kritika Maxe Nordaua. Pokusil se aplikovat část terminologie a metodologie psychologie 19. století na uměleckou tvorbu svých současníků. Nenormálnost a neobvyklost vysvětloval specifickými psychologickými pojmy. Kniha byla tehdy přeložena do několika jazyků, vzbudila velkou diskuzi, protože Nordau v podstatě tvrdil, že umělec rovná se psychicky nemocný člověk. Mimochodem, později se jeho knihou inspirovala nacistická propaganda. Když to vezmeme z téhle strany, tak existují teorie, které tvrdí, že celé moderní umění je výplod psychicky nemocných lidí. A tyhle teorie prosakují do dnešních dní. Když se na nějaké výstavě nebo na koncertě objeví člověk, který se v tomto prostředí neorientuje, tak si řekne: „To musel udělat nějaký blázen.“ Takže v podstatě někdo nemocný.

 

A tato teorie se tedy objevila teprve před sto dvaceti lety? Předtím byli umělci „zdraví“?

 

Historik umění Rudolf Wittkower vydal v roce 1963 se svou ženou knihu s názvem Born Under Saturn: The Character and Conduct of Artists. Zabývá se v ní typologií umělce od renesance až do konce 18. století. Už ve 14. století se objevuje teorie, že umělec dokáže vytvořit neskutečnou věc, kterou běžný člověk nedokáže, odchyluje se od normy, a je tedy nenormální, někdy až blázen. Geniální umělec je totiž mnohdy blíž bláznovi než slušnému maloměšťákovi.

 

Existuje nějaký přehled umělců trpících duševní poruchou?

 

Statisticky zpracované je překvapivě jediné téma, a to onemocnění malířů rakovinou v souvislosti s používáním barev, ve kterých byly rakovinotvorné látky. Šlo však spíš o potvrzení toho, že malíři umírali na tuto nemoc častěji než ostatní. Jinak je téma nemocných umělců málo zpracované, případně jen na jednotlivých příkladech. Podle mě je to otázka času.

 

Dá se z uměleckého díla poznat, že autora trápí nemoc?

 

U některých psychických nemocí lze vypozorovat jistou maničnost, ale to poznají spíš lidé orientující se v oblastiduševních chorob. Zobecnit, že pod nějakou diagnózou člověk vytváří určité věci, nejde.

 

Přesuňme se do Salmovského paláce, kde právě probíhá výstava Možnosti dialogu. Na jaký dialog tam může návštěvník narazit?

 

Zásadní dialog je mezi autory vystavených děl. Je překvapivý, nečekaný. Díla, která jsme vybrali z českých a německých sbírek, komunikují v rámci prostoru, ať už jedné místnosti, jednoho patra nebo celé výstavy. Zároveň mezi díly, pocházejícími z období od poloviny šedesátých let do současnosti, probíhá konfrontace.

 

Objevuje se nemoc i na této výstavě?

 

Nan Goldinová se v osmdesátých letech zabývala tématem AIDS. Na výstavě jsou i fotografie přímo z nemocnice zachycující momenty, kdy přátelé navštěvují pacienty, své kamarády. Některé jsou velmi silné, ale vzhledem k tomu, že autorka sama byla součástí tehdejší LGBT komunity, nejsou její díla nijak lacině skandální. Její fotografii dvou drag queens jsme využili jako vizuál výstavy.

 

Co myslíte, je umění pro všechny?

 

Kdyby vám někdo dal přečíst článek v japonských znacích, tak tomu taky nebudete rozumět. Záleží pak na vás, jestli máte nějaký důvod znaky dešifrovat a tu informaci pochopit. Umění není samozřejmá věc, kterou musí všichni pochopit na první dobrou. Vyžaduje to jisté kroky, otevřenost, zkoumání, studia. Určitě bychom mohli připravovat výstavy tak, aby je chápali všichni, ale pak by z toho čišela podbízivost. Umění by ztrácelo smysl.

 

Rozhovor vyšel ve 31. čísle magazínu Lógr s tématem NEMOCI.