Fastfood poetry aneb Co si (ne)vzít z poezie na Instagramu

Podle nejnovějšího průzkumu agentury Nielsen BookScan se v posledních letech v Británii rekordně zvyšují tržby z prodeje básnických sbírek. Dokonce se jedná o vůbec nejrychleji rostoucí literární žánr na knižním trhu. Co stojí za zvyšujícím se zájmem o poezii? Není to ovlivněno tolik tím, že by lidé po celém světě začali více číst Whitmana nebo Rimbauda, spíše se prodávají básnické sbírky nových autorů a autorek, jako jsou třeba Rupi Kaur či Amanda Lovelace. Společné mají především to, že začínali nejdříve s psaním své poezie na Instagramu a až později své básně publikovali běžnou cestou. Vzniká tak nová generace básníků a basnířek, kteří tvoří a své básně vystavují zejména na sociálních sítích.

 

Jejich poezie je v mnoha ohledech jiná, než na jakou jsme zvyklí. Na pár řádcích se snaží vystihnout pomocí minima slov (ale také minima básnických tropů a figur) to, na co běžné básně potřebují minimálně pár slok. Instapoezie je tedy v něčem opravdu instantní. Básně, které si za pár momentů přečtete a nad kterými se není třeba příliš zamýšlet, ve vás vyvolají spíše prchavé pocity. I proto se této poezii někdy říká fastfood poetry. neodešla jsem proto že / už tě nemiluju / odešla jsem protože čím / déle bych zůstala / tím méně bych / milovala sama sebe,” píše v jedné básni již zmiňovaná Rupi Kaur. Jednoduchost vět pomáhá čtenáři rychleji přivodit obraz, který se ale také možná o to rychleji ztratí. Čtenář je tak daleko pasivnější při hledání významů a vytváření svých interpretací a možná ho to tedy neobohatí na víc než na krátký okamžik.

 

Vzrůstající popularita tohoto fenoménu sama určuje zájem o instapoezii. Není důvod, proč ji ignorovat. Tím nutně nemyslíme instapoezii číst. My samy ji nečteme. Z mnoha důvodů radši sáhneme po tradičních básnících a básnířkách. Instapoezie stojí za pozornost především z toho důvodu, že se jí podařilo více dostat do veřejného prostoru, zvláště toho internetového. Příznivci „tradiční” poezie proto mohou cítit vůči instapoezii určitou zášť. Navíc se přece jen jedná o umělecké řemeslo, které se dlouho vyvíjelo a které s sebou nese určitou tradici, byť i ta se v průběhu let proměňovala. Přes proměnlivost formy a obsahu básní bychom neměli zapomínat či zanevřít i na určité literární kvality, které s sebou ta či ona tradice nese. S ohledem na jednoduchost básní je tak jasné, že pocity vůči instapoezii budou u tradiční básnické komunity spíše ambivalentní. Existenci instapoezie je nicméně třeba brát jako fakt a spíše zájmu o ni využít k tomu, aby se kvalitní poezie četla více.

 

Mnoho instagramových účtů navíc publikuje dobrou poezii a Instagram používá pouze jako jeden z prostředků propagace. Což je vlastně skvělým příkladem určité emancipace začínajících autorů od složité cesty publikace v etablovaných nakladatelstvích. Skrz instagramovou popularitu se následně mohou dostat až k vydání klasické papírové sbírky. Takovým možnostem bychom vlastně fandit měli. To, že popularitu získají mnohdy účty, které jsou na hranici toho, co bychom vůbec mohli básnictvím nazvat, je věc druhá. I když samotná definice toho, co můžeme nazývat poezií, bude asi vždy sporná.

 

Kromě emancipace od nakladatelství přináší instapoezie další možné pozitivum.  Otevírá totiž témata, která se zase pojí s jinou emancipací – ženskou. Již zmiňovaná Rupi Kaur často tematizuje třeba sexuální obtěžování, definici ženskosti či otázky body-image… pokračování najdete v tištěném magazínu.

 

Článek autorek instagramového profilu @poezievmestezije Sáry Englišové a Kateřiny Tisové vyšel ve 32. čísle magazínu Lógr s tématem DIGI. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.