Česká próza má dluh vůči minulosti, na vývoj není čas

Pravidelný rozhlasový pořad Liberatura na Radiu Wave sice literaturu nevytváří, ale rozhodně o ní má co říct. A to je podstatné – nejde jen o obsah knihy nebo básně, ale o poskytnutí prostoru k diskuzi. Bez ní by literární rybníček nebyl úplný, a proto jsme nemohli vynechat rozhovor s moderátory Karolínou Demelovou a Jonášem Zbořilem.

 

Tvrdíte o sobě, že jste dvojice detektivů, která pátrá po všem novém v české literatuře. Tuším, že ne vždy se něco nového stane, jak to tedy probíhá v praxi? Po jakých stopách pátráte?

 

Jonáš: Stopy se objevují všude možně. Já už chci nějakou dobu udělat díl o environmentální literatuře. Hodně tomu pomohla poslední kniha Romana Szpuka Klika byla vysoko, která by se dala popsat jako deníkové záznamy ze spacáku uprostřed Šumavy. Ale také facebookový post básníka Radka Štěpánka, který dlouhodobě píše o klimatické změně. A také článek Guardianu o básních, v nichž se autoři vyrovnávají s možností, že brzo vyhyne hmyz. Tak třeba takhle se ty stopy sbírají.

 

Karolína: To „nové“ může opravdu znamenat leccos, zdaleka ne jen čerstvě vydanou knihu nebo aktuality typu vyhlášení literárních cen. Zajímavé – a minimálně pro nás nové – věci často vyplynou i z rozhovorů o obecnějších, nadčasových tématech. Například lékař a básník Michal Maršálek nabídl úplně jiný pohled na literaturu z hlediska psychiatrie. Moc nás bavil starší díl s nakladatelskými redaktory, kteří s autory pilují jejich díla k dokonalosti. Nebo třeba téma instapoezie, která mě osobně do té doby úplně míjela. Hledání hostů a témat zase tak těžké není – když sami sobě „dovolíte“ pátrat i jinde než v sekci nově vydaných titulů.

 

Podle čeho si vybíráte hosty? Je to někdy i taktika, protože chcete, aby se o nějakém tématu začalo víc mluvit?

 

Karolína: Asi je dobré na rovinu přiznat, že poměrně důležitým kritériem pro výběr témat a hostů je náš osobní vkus. Liberatura je autorský pořad, je založená na tom, co nás dva baví, co nás aktuálně zajímá, co sami čteme. Nikdy nemůžeme – a ani nechceme – pokrýt úplně všechno, co vychází a co se na literární scéně děje, a tak si prostě a jednoduše vybíráme jen to, co se líbí nám dvěma, jako trochu rozmazlené děti v cukrárně. Naštěstí se zdá, že je dost lidí, kteří mají podobné chutě jako my.

 

Jonáš: Já jenom dodám, že mě nikdy nenapadlo si říct – o tom se musí začít víc mluvit. Ale je pravda, že podvědomě to tak asi je. Myslím, že si spíš říkáme – tohle téma nás zajímá a chceme o něm mluvit, dozvědět se o něm víc. Tak to bylo třeba se zmíněnou instapoezií. O té jsme opravdu nic nevěděli. Nemyslím, že bychom někdy vědomě začali diskuzi, ale určitě se do mnoha diskuzí zapojujeme.

 

Kdo je váš typický posluchač? Zajímá mě totiž, jestli se váš obsah dostane i mimo typickou literární komunitu.

 

Jonáš: To je dobra otázka, na kterou ale upřímně neumíme odpovědět. Určitě jde primárně o vzdělané lidi ve věku 18 až 34 let, ale to je fakt hodně obecný údaj. Pak nás zřejmě poslouchají autoři, literární insideři. Od nich máme nejvíce zpětné vazby. Takže nevíme, jak se Liberatura dostává mimo komunitu. Teď ale chystáme cyklus literárních procházek se spisovateli, tak se s posluchači snad potkáme osobně! A oni zase s autory. Asi to zůstane „v komunitě“, ale to nevadí.

 

Karolína: Každopádně se už nějakou dobu snažíme tu hypotetickou skupinu posluchačů rozšířit. Hlavně o lidi, které nezajímá jen česká beletrie. Nás už vlastně taky nezajímá jen česká próza. Nemůžeme si kvůli ní dovolit minout takové věci, jako je třeba Knausgårdův Můj boj, slow reading o všem, nebo knihy z nového nakladatelství Absynt, které přináší českým čtenářům kvalitní reportážní literaturu. Takže doufám, že s rozšířením dramaturgie pořadu se rozšíří i posluchači, nebo alespoň pomůžeme rozšířit obzory posluchačů stávajících… pokračování najdete v tištěném magazínu.

 

Rozhovor vyšel ve 32. čísle magazínu Lógr s tématem DIGI. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.