Historická lekce z Twitteru

V padesátých letech minulého století samozřejmě o Twitteru a tweetech nikdo nevěděl, nikdo nejspíš ani netušil, že se kdy sociální vazby, dnes jim říkáme sociální sítě, přesunou z aktuálního světa do světa virtuálního. Přesto v té době tweety vznikaly, jak ukázal dechberoucí výbor z deníkové tvorby jedné z našich nejdůležitějších historiček umění, básnířky a kurátorky výstav Věry Jirousové. Jeho dramaturgem je její syn Tobiáš Jirous, který k přípravě knihy s názvem tweety 1956–1963 oslovil mladého výtvarníka a básníka Matěje Lipavského. A jak už v poslední době bývá pro nakladatelství Labyrint, kde kniha vyšla, zvykem, vznikl nádherný artefakt, který se nikdy nestane skanzenem jednoho mozku, ale dynamickou řekou úvah a myšlenek, svým způsobem experimentálním románem.

 

Někomu to možná může přijít jako účelová nadinterpretace – zabývat se knihou, která má tak aktuální název, v tematickém čísle věnovaném novým proudům v literatuře a možnostem virtuálního světa, který se do literatury pomalu ale jistě vkrádá, zabydluje se v něm a mnohdy tomu, čemu jsme si zvykli říkat literatura, ukazuje záda. Jenže tak přitažené za vlasy to není. Věra Jirousová si začala psát deník, resp. začala svůj život poznámkovat a komentovat v roce 1956, kdy jí bylo dvanáct let. Dnešní dvanáctileté děti jsou pokud ne největšími, pak rozhodně jedněmi z největších producentů statusů, hlášek, zpráv i audiovizuálního obsahu na síti. Věra Jirousová tedy nedělala nic překvapivého, jen médium se za tu dobu změnilo. Obsahem jejích komentářů jsou stejně jako u dnešních aktérů především vztahy, škola a rodina. Jirousová navíc překvapuje výsledky hokejových utkání. Nejdůležitější je ale forma. Tweety mohou aktuálně mít maximálně 280 znaků, Jirousové komentáře mají často i méně, přesto jsou v nich celé příběhy a duševní i myšlenkové pochody. Ve svých dvanácti až dejme tomu šestnácti letech byla Věra Jirousová mistrem zkratky: „Kreslit válce mě vůbec nebaví, ale stejně mám za 1 a budu mít samé jednotky. Hodně už dospívám, ne tělesně, ale duševně. Velmi se zamýšlím nad věcmi, které mě nikdy nezajímaly.“ Nebo: „Plavu sice blbě, ale utopení už vyloučeno. Umím už mrtvolu. Svátek tety. Hezký den, ale kapitální nuda. Čtu Hanzelku a Zikmunda. Už aby bylo pondělí. MAGOR MGR.“

 

Roubovat současnou terminologii na typy textů vzniklé před šedesáti lety je samozřejmě ošemetné. Krátké, úsečné, mnohdy neslovesné věty, často jen výkřiky ovšem současnou písemnou on-line produkci předznamenávají. Přirozený talent jejich autorky, aniž by předjímala, že kdy bude tato její tvorba čtena, ovšem vedl její ruku v psaní tak dokonale, že to, co je řečeno, baví a uchvacuje, a to, co je neřečeno, běží v pozadí jako neodbytný němý film. Výpovědi typu: „Poznala jsem, že se už mezi děti nehodím.“; „Nebýt večera, tak skočím do Vltavy. Humor.“; „Musím vyrůstat, ale já to nevydržím.“; „Bídný, ohyzdný Žižkov. Stejně jsou to jen hašišové slumy.“ dávají na srozuměnou, že autorka už v raném věku sršela břitkým humorem. Za nimi ovšem stojí despotičtí rodiče, nevydařené lásky, nezdary v milovaném tenise, osudy tygra(?) Akbara, přátelské vztahy… život senzitivního dítěte v kostce… pokračování najdete v tištěném magazínu.

 

Recenze Dominika Melichara na knihu tweety 1956–1963 vyšla ve 32. čísle magazínu Lógr s tématem DIGI. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.