Pokus vydat souborné básnické dílo jednoho z čelných, ne-li vůbec nejčelnějších představitelů české ineditní a posléze i undergroundové scény Egona Bondyho proběhl už v letech 1990–1993 v pražské samizdatové edici Pražská imaginace. V devíti svazcích tehdy vyšlo Básnické dílo Egona Bondyho, k němuž lze ještě přiřadit tři svazky obsahující sbírky z posledních let Bondyho života (Básně 1998 aneb Čas spíše chmurný, Dvě léta. Básně 1989 a 1990 a Ples upírů z roku 1995). Přesto ale nešlo o vyčerpávající básnické spisy. Egon Bondy byl autor více než plodný, který za sebou vedle básní zanechal četné prozaické, esejistické a vědecké dílo.
Bondy své básně často upravoval, do samizdatových vydání sbírek doplňoval básně nové, některé zcela škrtal, a někdy dokonce celé sbírky uvrhnul v zapomnění. Bondyho dvorní editor Martin Machovec, který stál už za edicí Pražské imaginace, se však úkolu vydat opravdu kompletní básníkovo dílo nevzdal. Podporu našel v nakladatelství Argo, s jehož přispěním připravil třísvazkovou edici s názvem Egon Bondy Básnické spisy. Svazky jsou děleny podle let, během nichž básně vznikaly – první svazek tedy mapuje období 1947–1963, druhý pojme roky 1962–1975 a třetí bude obsahovat tvorbu z let 1976–1993 a také příležitostné texty z mezidobí 1948–1994. První svazek je konečně na světě.
Zřejmě nemá cenu podrobovat Bondyho dílo detailnímu recenznímu zpracování. O jeho poezii už byly napsány stohy knih, literární historici připomínají jeho surrealistické počátky, které vzaly zasvé popravou Záviše Kalandry a slavnou úvodní básní sbírky Totální realismus, toliko nového básnického uvažování, vyrostlého z roztrpčení nad svévolí vládní moci:
Chtěl jsem si vzpomenout na Marii
ale nemohu
chtěl jsem si vzpomenout na lásku
ale nemohu
chtěl jsem si vzpomenout na soudruhovu popravu
ale venku už svítá
a já jsem zbůhdarma promarnil noc
zatímco to všechno je pryč
a my vlastně nechceme-li umřít
musíme začít znovu
Připomínají vznik edice Půlnoc, v níž spolu s Ivem Vodseďálkem totální realismus a trapnou poezii (ve sbírce Trapná poesie z let 1950–1951) propagovali, a další slavné sbírky jako Velká kniha, Malá kniha či Zbytky eposu. Literární teoretici zase poukazují na četné vlivy východních nauk nebo na jeho práci s oficiálním jazykem totality. Pokud by někoho zajímala komplexnější analýza Bondyho poezie, nechť nahlédne do výtečné studie Gertraude Zandové Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální literatura 1948–1953 nebo do Pilařova Undergroundu (obé vyšlo v Hostu).
Nyní je tedy kompletních prvních šestnáct let jeho básnění dostupných ve velkoryse vyvedené knize s plátěnou vazbou na bezmála tisíci a šedesáti stranách včetně doprovodného textologického materiálu. Ten je editorsky bohatý a pro další práci s Bondyho texty nesmírně cenný. Nechybí vyčerpávající různočtení, rozsáhlá ediční zpráva a komentáře k jednotlivým sbírkám obsahující informaci, kde lze výchozí texty nalézt, jak vypadají, jakou mají strukturu, jak se jednotlivé dohledatelné verze liší apod. Textologická část přesahující sto stran knihy je opravdu důležitým materiálem pro pochopení geneze Bondyho básnického typu. Za skutečný poklad lze považovat ucelenost a totálnost svazku. Graficky zůstává kniha sympaticky jednoduchá. Každá báseň, byť je to třeba jen dvojverší či pouhý verš, má svou vlastní bílou stránku a jednotlivé sbírky jsou odděleny též jen listem s názvem básně. Jediný obrázový materiál tak představují fotografie mladého Bondyho na frontispisu a na listu oddělujícím část básnickou od textologické. Básně či sbírky, které dosud žádný čtenář neměl šanci číst, jsou vloženy do hranatých závorek, což může představovat jediný rušivý prvek při čtení básní. V centru pozornosti tak stojí samotná báseň, což běžný čtenář chtivý Bondyho poezie dozajista ocení.
Postava Egona Bondyho je i osm let po jeho smrti stále vzpomínanou veličinou našeho nejen literárního nebe, o čemž svědčí například i poměrně úspěšný film na motivy jeho života Tři sezóny v pekle či nedávno natřískaný sál pražského kina Ponrepo při promítání dokumentu o Bondym My žijeme v Praze, který sám básník nadaboval. Bondyho třísvazkové sebrané básnické spisy jsou nejen poctou tvůrci, který platil za duchovního otce undergroundu a gurua nonkonformní mládeže téměř celé čtyřicetiletí vlády jedné strany, a především posledních dvaceti let normalizace, ale také nádherným artefaktem, který se Argu a jeho grafickým spolupracovníkům skutečně povedl.
Dominik Melichar
Egon Bondy: Básnické spisy I. (1947–1963)
Argo 2014, 1053 stran
Foto: © Martin Marenčin / CHOICE images