Mlýn na hovna

Básník a snový revolucionář Jan „začarovaná hlava“ Kubíček mě kdysi seznámil s tvůrčí metodou, kterou nazval „mletí hoven“. Jejím cílem je uvolnit lidskou kreativitu, a jak už název napovídá, skládá se především z plácání pátého přes deváté. Aby však z tohoto mletí vzniklo něco smysluplného, musí se takto vzniklý produkt radikálně pročistit, jinak mlýn produkuje přesně to, co do něj vkládáte. Zdá se, že ve své nové knize, ověnčené cenou Magnesia Litera, Petr Stančík druhou část procesu zanedbal.

 

Poměrně rozsáhlý román (či co to vlastně je) Mlýn na mumie patří přibližně do žánru parodické detektivky. Postrádá však řadu atributů, například odhalení vraha, jakékoliv napětí a z velké části také humor. Pravda, kniha je celkově úsměvná svou mysticky steampunkovou stylizací rakouského mocnářství roku 1866, ale s klasickými díly detektivního humoru se měřit nemůže (Tajnosti žižkovského podsvětí jsou o osmdesát let starší a mnohem vtipnější).

 

V zásadě se pátrání inspektora Durmana po sériovém vrahovi skládá z nekonečné řady odboček, bláznivých epizod a především nikdy nekončícího cyklu hostinec–nevěstinec. Mnohačetné pohlavní styky jsou zde podány s vynalézavostí, která zdobí klasické homevideo One night in Paris. Také sáhodlouhé popisy pokrmů jsou ubíjející a proslulá opulentní Petroniova Hostina u Trimalchiona vedle nich působí jako párek v rohlíku.

 

Místo otázek typu „Kdo je vrah?“ či „Jak to celé dopadne?“ se tak čtenář nejčastěji ptá: „Kdy už to proboha skončí?“ Celý ubíjející systém dějových retardací pak vrcholí na stránkách 377 a 378 (tedy necelých dvacet stran před koncem), jež se celé věnují nekonečnému výčtu bramborových pokrmů. Jistě, četl jsem již i knihy mnohem horší. Ale jen málokterá četba byla více frustrující.

 

Jedním z ústředních motivů knihy je masochismus (ostatně jednou z postav je i sám hrabě Sacher-Masoch). A mám pocit, že právě pro masochisty je Stančíkova kniha určena a snad jedině jim může být zdrojem potěšení. Existuje sice řada knih, které mohou místy frustrovat, ale jen o málokteré můžeme říci, že se jedná o frustraci pro frustraci samou. Pokud toto bylo autorovým cílem, splnil ho dokonale.

 

Stefan Segi

 

Petr Stančík: Mlýn na mumie

Druhé město 2014, 400 stran

 

Tento článek vyšěel v Lógru č. 16.