Dvacet let, to je zhruba čtyřikrát déle, než existuje náš velkočasopis. I přesto jsme si s pokorou nám vlastní troufli odhadnout, co se za tak dlouho bude pořád ještě číst. Tedy pokud si vůbec naše padesátiletá já mezi vyplňováním rozvodových papírů a kupováním nových golfových holí najdou na knihy čas.
A mimochodem odpověď „Lógr“ byla samozřejmě první reakcí každého, ale z nebezpečí přílišného nárůstu narcisismu v redakci jsme ji u všech respondentů vypustili.
Dominik Melichar: Myslím, že titul i podtitul včetně závorky: Max Brooks: Zombie – Příručka pro přežití (Kompletní ochrana před živými mrtvými) za sebe hovoří více než jasně. Krátké vysvětlení, proč zrovna tahle kniha se bude místo všech biblí a Babiček číst i za dvacet let, je však jistě třeba. Nechme promluvit samotného autora: „Mrtví žijí mezi námi. Zombiové, vlkodlaci – na jmenovce nezáleží – tito náměsíčníci představují největší nebezpečí pro lidstvo, tedy kromě lidstva samotného.“ Následuje opravdu podrobný návod, jaké zbraně užívat, jak s nimi zacházet, kde se skrývat, jak přežít útok atd. atp. Pokud za dvacet let bude na světě nějaký člověk, jistě tuhle knihu ocení.
Dáša Beníšková: Rozhodně Tracyho tygr. Protože všichni budou stále hledat svoje černý pantery a nikdy je neomrzí zjišťovat, co teda vlastně Tracy dělal, když nedělal.
Tracy se snažil dělat, jako že vlastně nedělal to, co bylo zjevně vidět, že dělal, přestože, ať dělal, co dělal, nedokázal si představit nic jiného, co by měl dělat, že dělal.
Marek Dobrý: Informace z čipu. Především zprávy o počtu mrtvých ve čtvrtích, kde lidi nemají čipy. A taky Kundera a samozřejmě Matěj Milota Zdirad Polák a jeho Vznešenost přírody.
Krásy květnice jsi plná, rozkoš milenko zde trůní,
Radost okříjící ducha plní mně když seješ vůni.
Kobercové nádherní tu jak se barvou pyšní ve dne,
Vznešené před tebou duhy ušlechtilost hanbou bledne.
Pary sledké čichu nese větřík jemné z tebe v noci,
Krásovznešený jsi důkaz stvořitelé tvého moci.
Kateřina Kubová: Co si budem… Jídlo je boží. Jídlo nemá limity. Jídlo nepřestane bavit. Ne náhodou se jeden z nejslavnějších obrazů na světě týká večeře (obzvlášť když je poslední). U Monse Kallentofta v jeho Food Junkie – Posedlý jídlem to nejdřív na poslední večeři vypadalo taky, měl ale trochu víc štěstí než ten na obraze.
Jedl jsem krevety od Juana Mariho a to jídlo znamenalo pro můj život něco jako kotvu, první skutečný záchytný bod, díky kterému se naše rozervané duše na několik krátkých vteřin rozezpívaly, a my si přes stůl pošeptali: „Přesně takové to má být. Přesně takhle to má vypadat.“ Čas tu neexistuje. Tak jsme to asi cítili. A když neexistuje čas, neexistují ani vzpomínky. Takže člověk možná nemá ani tělo.
Tohle všechno, tyhle krevety v téhle místnosti připravované těmito lidmi, chutná po skvělém, šťastném, úžasném, bezstarostném životě.
Barbora Klimtová: Za dvacet let… hm, asi to, co dnes, jen v modernější úpravě. Tedy detektivky, harlekýnky, dobrodružné příběhy a trochu „skandální“ erotiky… A tak tu otázku trochu pozměním: Co bych chtěla, aby za dvacet let někdo přečetl a vracel se k tomu, jako to dělám já dnes? Pěnu dní a Tuláka po hvězdách! Ukázka je z té první z nich.
„Jak se to dělá?“ vyzvídal Colin.
„Následujícím způsobem: ,Vemte klobásu a bez ohledu na to, že křičí, ji stáhněte z kůže. Kůži pečlivě uschovejte. Klobásu proložte tence nakrájenými humřími klepítky, drženými na uzdě v dosti horkém másle. Vhoďte na led do tenkého rendlíku. Prohrábněte oheň a do takto získaného prostoru rozložte plátky mírně povařeného brzlíku. Jakmile klobása vydá těžký vzdech, zmírněte oheň a polijte vše kvalitním portským vínem. Zamíchejte platinovou lžící.‘“
Denisa Goldmannová: Mohla jsem sáhnout po nějaké zahraniční knize se silným příběhem, ale nakonec jsem vsadila na domácí, na Krysaře od Viktora Dyka. Ten se bude číst stoprocentně, je to totiž (doufám) povinná četba. A svou útlostí se znuděným školákům bude nestydatě podbízet dnes, zítra, za dvacet i za třicet let. Navíc je to světem neobjevený majstrštyk. V té knize je všechno, vážně!
„Líbíte se mi, krysaři. Nežli přišel soumrak, viděla jsem ve vašich černých vlasech stříbrné nitky. Nežli jste promluvil, pozorovala jsem na vašem čele vrásky. Ale přesto se mi líbíte. Milovalo vás jistě mnoho žen.“ „Snad,“ odvětil krysař. „Nepamatuji se.“ Slova krysařova měla podivný a jímavý přízvuk. Děvče zvážnělo. Naklonilo se ke krysaři, takže cítil téměř horký jeho dech.
„Líbíte se mi, krysaři,“ děla. „Ale na vašem místě zapískala bych na píšťalu — plně — vší silou —“
Jakub Goldmann: Stále se bude číst Martin Eden od Jacka Londona, protože nikdy nezestárnou velké chlapské otázky, jejichž jedinou důstojnou odpovědí je rozmyšlená a sladká sebevražda.
Zhasil světlo v pokoji, aby ho náhodou neprozradilo a lezl okrouhlým oknem ven, nohama napřed. Rameny uvázl a vrátil se, aby to zkusil s jednou paží po boku. Jak se loď naklonila, proklouzl oknem a visel, drže se rukama. Jakmile se dotkl nohama vody, pustil se. Octl se v mléčných pěnách. Bok Mariposy proletěl kolem jako temná zeď, tu a tam proražená osvětlenými bočními okny.
Jiří Andrs: Myslím, že za dvacet let se bude číst moje sbírka Básně vožralýho puberťáka, která se mezitím proslaví.
***
Františku Gellnere tys mi vzorem
nezdravých životních norem.
***
Ty krásný zadečku
vlez ke mně pod dečku.
***
Lízej lízej Kočičko,
máš-li chutě na mlíčko.
Pavel Langhammer: Pořád se bude číst Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho, protože hipsteři a pseudoemaři nevymřou ani za dvacet let a co jiného by tak oslovilo postmoderního teenagera, jemuž jsou všechny tradiční hodnoty proti srsti?
Ach, kde se na světě udály větší pošetilosti než u soucitných? A co na světě způsobilo více utrpení než pošetilosti soucitných? Běda všem milujícím, kteří nemají ještě vyšší výšky nad svým soucitem! Takto kdysi ke mně promluvil ďábel: „I bůh má své peklo: tím jest jeho láska k lidem.“ A nedávno jsem od něho zaslechl toto slovo: „Bůh je mrtev; svým soucitem s lidmi zemřel bůh.“