Je to přesně půlstoletí, co na „zlatou věčnost“ odešel beatnický král, zenový katolík a především vynikající spisovatel Jack Kerouac. Už od roku 2004 (Zjevení Orfea) v nakladatelství Argo vychází obnovené, byť nijak oficiálně nedeklamované, autorovy spisy v jedinečné grafické úpravě Martina Radimeckého. Ty, ještě v pevné vazbě, skončily v roce 2012 do té doby nevydanou prózou Můj bratr oceán, aby od loňského roku v úpravě Pavla Růta (který mimochodem stojí za obálkou Lógru 32/2019) pokračovaly dál, tentokrát už ve verzi brožované. Hned druhým svazkem obnovené edice je „soubor různorodých textů“ Dobrá bloncka, o níž bude řeč. Následovat by příští rok v březnu měli Podzemníci, kteří už ovšem společně s Tristessou vyšli v původní edici v roce 2006. Proč mají (ve stejném překladu) vyjít znovu, a jaká je tedy logika edičního počinu vydávání Kerouakových próz, začíná být poněkud nesrozumitelné. A to i s ohledem na letos vydaný soubor Kniha haiku, který, jak název napovídá, dokládá autorův zájem o tento rigidní japonský básnický útvar. Ovšem opět ve zcela jiné edici (edice angloamerických básníků, sv. 6). Nechme se tedy překvapit příštím jarem a nyní už k Dobré bloncce.
Pomiňme lapsus nakladatelství, které na svých stránkách tvrdí, že soubor porůznu sesbíraných textů otvírá úvod Roberta Creelyho. Ve skutečnosti Creely Kerouakův soubor uzavírá doslovem, který je, jak už to u podobných kompilátů bývá, spíše osobní vzpomínkou na společné pijatyky a účast v „celém tom dávném spolku“, kam mj. patřili Gary Snyder, Phil Whalen a samozřejmě Allen Ginsberg nebo Gregory Corso. Dobrá bloncka dostala svůj název podle první povídky, již Kerouac publikoval v Playboyi v roce 1965, a následují ji texty sebrané z podobných míst. Vedle Playboye nejčastěji z časopisů Esquire a Escapade, jednotlivých zdrojů je ale daleko víc. Ačkoli jsou proklamované mimo jiné povídky a prozaické fragmenty, ze zhruba padesátky textů jsou čistě prozaické právě jen dva, a to hned úvodní Dobrá bloncka a závěrečná dechberoucí dystopie městoMěstoMĚSTO, již poprvé autor publikoval v časopisu Nugget v roce 1959 pod názvem The Electrocution (Poprava elektrickým proudem) a pak v The Modern pod názvem CITYCitycity v roce 1963. Texty, jež tyto dva rámují, jsou spíše povahy žurnalistické či esejistické, ovšem ani v nich autor nenechal ladem svůj vyprávěcí dar. Nutno k tomu podotknout, že s ohledem na současný vývoj publicistiky či kritiky by dnes buď publikován nebyl vůbec, anebo by se dostával do konfliktů s celou řadou nechápajících a stereotypně uvažujících publicistických ideologů.
Kerouakovy literární, hudební i politické úvahy tak dnes působí jako zjevení. Těžko by si dnes někdo dovolil napsat sloupek o jazzu složený z devadesáti procent jen ze jmen, k nimž choval autor úctu. Ve svém ročním působení sloupkaře v časopisu Escapade si to na konci roku 1960 dovolit mohl. Svérázné a dodnes nepřekonatelné (rovnat by se s ním mohl snad jen náš Ota Pavel) je jeho pojetí sportovní reportáže. Jeho Ronnie na kopci z Esquiru z roku 1958 o baseballovém zápase mezi chicagskými Chryslery a pittsburskými Plymouthy je na ploše osmi stran snad víc strhující než celé Na cestě. Stejně tak jeho úvahy ke zrodu be bopu nebo beatniků, kde zřejmě nejvíc překvapí osobní autorovo vnímání samotného výrazu. Traduje se, že jej vymyslel John Clellon Holmes pro svůj román Jeď, ale Kerouac, jak je u něj přinejmenším v textech zařazených do Dobrý bloncky zvykem, poněkud sebestředně koriguje, že beatnik „má své kořeny ještě před rokem 1948, kdy jsme společně s Johnem Clellonem Holmesem (autorem sbírek Jeď a Ságo) dumali nad smyslem ztracené generace a následného existencialismu a já poznamenal: ‚Tahle generace je prostě zbitá,‘ a on vyskočil a vykřikl: ‚To je ono, to je ono!‘“ (viz O původu beatnické generace). Sám pak v pozdějších textech píše, že neodvozuje beatniky od „beat“, neboli zbitý, ale „spíše beato, což je italsky blažený; znamená to být ve stavu blaženosti jako svatý František, jenž miloval vše živé a snažil se být ke všem zcela upřímný, trpělivě snášel veškeré útrapy a pěstoval v srdci laskavost a radost“… pokračování najdete v tištěném magazínu.
Recenze Dominika Melichara vyšla ve 34. čísle magazínu Lógr s tématem DESIGN. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.