Co je vlastně český humor? Existuje nějaká magická formule, která zaručeně pobaví každého Čecha? Slyšel jsem už mnohokrát, že Češi jsou naprosto specifičtí v tom, že se umí zasmát sami sobě. Nevím.
Když se zamyslím nad nejznámějším klišé českého humoru, tak se při sledování taškařic dobrého vojáka Švejka směju hlavně jemu nebo jeho kumpánům. Zkrátka zcela konkrétním komediálním figurám, se kterými necítím žádné spojení (kromě toho, že mluvíme všichni česky). Tak v čem je ten Švejk typicky český? Tím, že vše zlehčuje? Tou svojí natvrdlostí, která hraničí s kreténismem? Kdybych to takhle interpretoval na náměstí během halekání konzervativních nacionalistů, asi bych dostal přes hubu. Pátrám dál. Když koukám na Hoří, má panenko, směju se přece konkrétnímu sboru strýců a dědů, kteří zrovna vybírají svou miss. Generalizuje ten film snad českou povahu obecně? Nikoliv. Jen vypráví komorní společenský příběh z jednoho hasičského bálu na jedné vesnici kdesi v Čechách. A i když divák cítí sugestivní sílu, že to takhle probíhá vždycky a všude, je to jen vnitřní klam. A tak pátrám dál. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznikla i legendární trilogie o Homolkových. Zcela konkrétní třígenerační rodina nejdříve prožije svůj volný víkendový den, v dalším díle jede na výlet v novém autě a na začátku sedmdesátých let jsou všichni už v barvě na horách. Opět – jedná se o průměrnou českou rodinu?
Spisovatelé a scenáristi si rádi vybírají extrémní případy, protože se lépe píše groteska, protože excentrismus je něco, čeho se hodně lidí štítí, ale rádi se u něj bavíme. Vzal bych jed na to, že málokdo z diváků Homolkových se s nimi ztotožní… takže je to snad humor o nás bez nás? Radši se zasmějeme jiným, než sobě samým. Pátrám dál. Tento psychologický efekt funguje i v nejnovějších komediích Jana Prušinovského, který navázal na starší generaci v tom, že si jako ústřední charaktery svých příběhů bere zdánlivě běžné občany. Platí ale totéž, co u Homolkových.
Výše uvedená díla se často interpretují jako určité archetypy naší národní povahy. Myslím si, že je to blbost. Národní povaha je v současné těžce diverzifikované společnosti natolik obtížně uchopitelný pojem, že jej vůbec nemá smysl brát do argumentace na pomoc. Vedle tohoto sofistikovaného a vybroušeného humoru, který pracuje se symbolikou, odkrývá vždy jen část závoje a hodně z interpretace nechává na divákovi, totiž existuje ještě jiný český humor, nebo spíše bych měl říci „humor Čechů“. Toho je zase plný internet. Jedná se o často sdílené sexistické vtípky na muže nebo ženy, rasistické anekdoty o Romech, generalizační vtípky o manželkách a tchýních i různé „zábavné“ memy ze života lidu. Vesměs je to humor pracující s kolektivním vědomím, že to všichni máme stejně, jenže to je nesmysl.
Možná tu ale existuje jedna specifická věc – cynismus. Ovšem internet v posledních letech ukázal, že je to vlastně další klišé o humoru Čechů. Prý si umíme udělat srandu i ze svého vlastního neštěstí. Údajně jsme to mnohokrát dokázali během okupace nacisty, stejně tak za komunistů. Omyl. Neuměli to všichni, jen někdo a stejně tak jen někdo byl kolaborantská svině nebo naopak hrdina. No – nakonec i dnes kolují po internetu politické vtípky o naší rozkradené zemi, a jak jsme chudáci úplně chudí. To jsou možná ti, kteří se těm vtipům smějí a posílají je dál, ale proč jsou zrovna oni chudí, má příčinu jinde. Zkuste si z toho před nimi udělat srandu a uvidíme, jak se na to budou tvářit.