Minulost si idealizujeme. Vzpomenu-li si na střední školu, cítím ve vzduchu marihuanu, závan zaschlého alkoholu na botách, rozkvetlou louku na petřínském kopci a tiskařskou čerň ze sklepů střední průmyslové školy grafické. Chodil jsem na polygrafii, obor věnující se tisku. Kromě ofsetu, litografie, hlubotisku a šedého klínu jsem tak trochu bokem objevil ještě jednu zásadní lásku. K literatuře, knihám a typografii.
Už méně vzpomínám na to, že jsme začínali v půl osmé ráno a všechny holky, co se mi líbily, začaly chodit s někým jiným než se mnou. Ale vraťme se k tomu pozitivnímu. Bylo mi šestnáct. Na hlavě mi rostlo cosi nejvíce připomínající brokolici; oblékat jsem se chtěl jen do věcí, na nichž bylo logo jakékoliv skejtové značky; v kapse kalhot, jejichž pas byl tak nízko, že s údolím mých půlek vytvářel plusko, jsem měl zippo a v očích strach z toho, že nevím, co se životem.
Do místnosti přišla krásná slečna, učitelka češtiny. Opřela se o katedru oběma dlaněmi a začala: „Kdo přečetl za prázdniny pět a více knížek, ruku nahoru. Kdo tři až čtyři, ruku nahoru. Kdo jednu nebo dvě, nahoru. A kdo nulu?“ Po poslední otázce přišel dlouhý pohled. Na mou ruku, protože takové bylo moje čtenářské skóre. Proč bych četl knížky, když se dal hrát fotbal, jezdit na skejtu, chodit na plavečák a zevlit?
Cítil jsem nejprve pýchu, tak typickou pro lemry, že patřím k nulám. Ale rychle mi došlo, že pýcha tady doopravdy předchází pád. Vlastně mi to zpětně přijde geniální – podívej se, kam patříš, když čteš, jak čteš. Mezi nulami to nebyl zrovna all star team intelektu. Mně sympatičtí lidé byli ve skupině 2–3, ale i s těmi 5 a víc bych se bavil radši než s nulami. Většina zástupců mojí skupinky nakonec nepřežila první rok školy, což nebylo tak úplně překvapivé, jelikož v ruce držela raději lahváče než pero. Jedné ze slečen dokonce pravidelně trůnil otevřený gambáč vedle nohy stolu během hodin. Prvák opakovala už po čtvrté. Opět neúspěšně.
Rozhodl jsem se, že to změním a dám literatuře šanci. S trochou nadsázky se dá říct, že mi to zachránilo život. Stejně tak jako první návštěva hodiny typografie. Ta místnost dýchala řemeslem. Kolem stěn stálo snad deset skříní, komod a polic obsypaných různým náčiním, které jsem nepoznával. Jak se říkávalo v Kufru – „Nevím, dál“. Kvádry s velkými písmeny, nitě, pravítka, staré knihy. Nad tím nábytkem pak visely obří plakáty s různými fonty písma, s korektorskými značkami, portrét Aloise Senefeldera a ukázky krásných knih. Byl to uzavřený a intimní svět, kde se mi okamžitě zalíbilo… pokračování najdete v tištěném magazínu.
Sloupek Marka Dobrého vyšel ve 34. čísle magazínu Lógr s tématem DESIGN. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.