Když se Josef II. chystal 16. listopadu 1781 vydat patent o zrušení nevolnictví, běželo mu jistě hlavou mnoho myšlenek. Věděl, že mění budoucnost. Jedno si ale určitě neuvědomil. Napsal první písmeno do kroniky hororu na území dnešního Rakouska, a samozřejmě i Česka. Lidé museli náhle řešit zásadní dilema – co s volným časem? Jelikož se odedávna rádi bojíme, horor přišel na svět. Martin Jiroušek se v knize Černý bod s podtitulem Horor v českých zemích rozhodl představit tuto poutavou historii všech odstínů černé. Vezmu vás na exkurzi. Připravit, pozor…
Prvopočátky hororu se zasazují do prvních desetiletí 19. století. Vyprávění strašidelných historek u ohně či krbu je, jak známo, kratochvíle stejně tak nepříjemná jako kokainisticky neodolatelná. Když ji ale v létě 1816 poznali díky sbírce strašidelných povídek Fantasmagoriana Byron s Shelleyem, nemohlo to zůstat bez odezvy v jejich tvorbě. Jakmile zahořeli láskou ke strachu tito pionýři romantismu, česká literatura, tehdy přeci jen přebornice v xeroxování zahraničních vlivů, nezůstala pozadu. Nepřekvapí, že se v zahraničí inspiroval už Mácha, mnohem silněji ale zaznívají hlasy hororu později, s prvními překlady. Nejvýrazněji bezesporu zapůsobil Zlatý chrobák, krátká povídka Edgara Allana Poea, jejíž překlad se objevil na stránkách časopisu Lumír poprvé v roce 1853.
Tento časopis, ke kterému má řada Čechů odpor kvůli pár nezáživným hodinám středoškolské literatury, se stal v počátcích českého hororu, jak píše Jiroušek, „tribunou prvních vlivných hororových povídek“. Tato na jednu stranu školometská poznámka jak z výpisků k maturitě ale ukazuje, proč se v následujících desetiletích objevily natolik zajímavé děsuplné texty, a možná i to, proč má u nás horor do dnešních dob tak silné postavení, o čemž vypovídá třeba pozitivní přijetí českého hororu Ghoul režiséra Petra Jákla.
Martin Jiroušek v Černém bodě nepostupuje chronologicky. Nekonstruuje příběh českého hororu jako krkolomné stavby s úvodem, vývojem a směřováním k závěru. Naopak vyčleňuje z nekonečné masy hororového materiálu zásadní motivy, kolem nichž staví dům z více či méně zásadních děl a tvůrců. Motivy Jiroušek představuje jak ve formální šíři (divadlo, film apod.), tak je nechává proplouvat volně dějinami a od prvních výskytů sleduje průřezově jejich historii, často až do dnešních dnů.
Prvním ústředním motivem, který se navíc v chronologii českého hororu jeví jako začátek, je hrobník, případně kat a vzdáleně i čarodějnice. Martin Jiroušek mluví o katovi jako o antihrdinovi doby, který se podobně jako hrobník vyšvihl v romantických časech do sedla českého hororu. Z pouhých pomahačů se tak stali hybateli příběhů určujícími směr jejich vývoje.
Přítomnost kata je zřejmá a logická i mimo horor. Francouzská revoluce, gilotina a stáčení toků dějin, následně výrazní kati v romantických dílech (zmiňme Máj Karla Hynka Máchy). Ale co katovi chybí, je tajuplnost a děs. Právě proto nastupuje na scénu hrobník. Ten, který spí s mrtvými a ovládá chrám hororu – hřbitov. „Děsivé výjevy, bezhlavá těla, záhadné lebky…“ Takovou podobu spatřujeme v Hrobníkovi od Karla Sabiny, jednom z prvních výrazných hororových děl české literatury. Hrobníka Jiroušek vyzdvihuje nejen kvůli historické významnosti (vyšel u nás dříve než překlad Poea), ale také pro jeho poetické kvality. Podle něj má potenciál zaujmout i čtenáře 21. století díky řadě pasáží plných syrové brutality, citu pro navození atmosférické hrůzy a naturalistických detailů.
Hrobníci se ale pochopitelně neobjevili jen u Sabiny. Naopak je čekala velká budoucnost. Zaskvěli se v mnoha dílech černého románu a v textech z šumavských mokřadů se proměnili do balzamovačů mrtvol. Mírný úpadek poté spatřujeme po druhé světové válce, kdy hrobníka signifikantně nalezneme snad jen ve Spalovači mrtvol.
Výraznou kapitolou českého hororu je bezpochyby i nejčastěji vydávaný horor Pekla zplozenci Josefa Jiřího Kolára, který promluvil do české literatury ve stejném roce jako Zlatý chrobák, v roce 1853. Román pojednává o Rudolfovi II. a jeho době plné magie a alchymie. Je zajímavé si všimnout, jak stejnou dobu, kterou později ideologicky pokřiví socialistická pohádka Pekařův císař, zcela jinak, ale neméně ideologicky pojímá polovina 19. století se svým protihabsburským zaměřením.
V druhé polovině 19. století český horor nejvíce obohatily kolportážní romány, tedy díla vydávaná v sešitech, něco ve stylu literárních telenovel, ale s těžkotonážními strašidelnými pasážemi. Vycházely nejčastěji z českých pověstí, které samozřejmě malovaly řádně do černa. Zmiňme zde třeba Kamenné svatební lůžko. Kolportážní romány se ale především postupně proměnily v černé romány, jinak také známé jako gotické. U nás patří mezi nejznámější Váchalův Krvavý román a Nezvalova Valerie a týden divů, i když ta především díky povedenému filmovému zpracování Jaromila Jireše z roku 1970.
Jiroušek ale vedle těchto velikánů kolportážního a černého románu představuje i postavu přeci jen méně známou, ovšem z pohledu hororu významově možná mnohem výraznější – Karla Trachtu, nakladatele a vydavatele kolportážních a černých románů. U jím vydávaných děl dodnes v podstatě neznáme autory, zanechali po sobě ale pod Trachtovou dirigentskou hůlkou nekonečné množství sešitových vydání desítek románů s pozoruhodnými ilustracemi. Dodnes se může stát, že v nějakém zapadlém antikvariátu najdete dosud neobjevené sešity z jeho produkce. Ať už se jedná o mimořádný hororový přepis Monte Christa Umrlčí ruka aneb Monte Christo z roku 1871, Černého Beneše či Pražskou čarodějnici. Přestože byl „Trachta pronásledován a zesměšňován“ a nakonec zemřel v chudobinci pět let před začátkem 20. století, v dějinách českého hororu má naprosto nezastupitelné místo a Jiroušek jej svým dobovým významem řadí dokonce k filmovým hororům šedesátých a sedmdesátých let 20. století.
Středobodem výstavby knihy Černý bod jsou hororové motivy. Vedle hrobníka, zmíněného v předchozích odstavcích, se Jiroušek věnuje také bílé paní a jejím nesčetným podobám v různých lidových povídačkách nebo upírům/vampýrům. U bílé paní zaujme fakt, že nebyla vždy pouze bílá a že snad každý zámek má tu svou. U upírů je pozoruhodné, že už v 19. století, konkrétně u Karla Hlaváčka, najdeme předzvěst toho, co činí tento neživočišný, krvesajný druh natolik sexuálně přitažlivý pro dnešní teenagery. Ano, Stmívání už tu bylo, milé děti, před více než sto lety. Možná by učitelé na základních a středních školách mohli pomocí takové paralely vysvětlit období dekadence a Moderní revue a uspěli by více, než se jim to dařívá dnes.
Jako anekdota působí také existence nepříliš známé osoby historie hororové literatury. Jak je pro většinu Čechů dnes největším původcem děsu ISIS, tedy Islámský stát, na začátku 20. století děsil čtenáře naprosto jiný Isis, a totiž spisovatel Josef Šimánek, který pod touto přezdívkou publikoval hororové povídky. Jiroušek mu věnuje rozsáhlý prostor a charakterizuje ho dokonce jako jednu z nejbarvitějších postav českého hororu.
Černý bod své čtenáře skutečně zaujme. Není navíc absolutně nutné, aby měli nějaké literárněvědné vzdělání. Je psaný lidsky a čtivě. Občas se snad i proto dopouští určitých metodologických pochybení, která jsou zrovna u tak nesoustavného materiálu, jakým je horor při všech svých časopiseckých a sešitových vydáních, místy problematická.
Nejvýraznější komplikací je už absence definice hororu. Často si nejsme jisti, jestli pro Jirouška není horor vše, v čem se objevuje byť jeden odstavec se slovem lebka, hrobník či upír. Řada děl spíše thrillerových či dekadentně temných v Černém bodě vystupuje v roli hororu a u zkušenějšího čtenáře může taková vágnost působit mírné zmatení.
Jirouškova vágnost s sebou ale zároveň nese i opačný efekt, a to velmi pozitivní. Analyzuje brakový žánr tak, jako by nebyl brakový. Sešitová vydání z nakladatelství Karla Trachty tu stojí bok po boku s Májem či těmi nejlepšími sbírkami z okruhu autorů kolem Moderní revue. Vysoké a nízké umění u Jirouška neexistuje, setkáváme se jen s knížkami, které stojí za to číst, pokud se chcete bát, a těmi, u nichž se bát nebudete.
Černý bod ukazuje, jak by se mělo odborně psát o literatuře aby byli čeští čtenáři vzdělanější a nenechali se napálit neoriginálními kýči, jako je celá série Twilight. Ukáže krásu strachu, její posvátné místo v životě lidském i čtenářském a dodá pár skvělých doporučení, co si půjčit v knihovně.
Marek Dobrý
Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích
Protimluv rok, 272 stran
