O designu se povětšinou, alespoň mezi konzumenty, tedy nikoli tvůrci či teoretiky, hovoří v souvislosti s užitými věcmi. To znamená od čajových konvic přes spotřební elektroniku po automobily. Jsou to věci běžné potřeby, často i nepotřeby, jejichž smyslem je zlepšování a zpohodlňování života lidského. Špatný design zdá se tedy ignoruje funkčnost věci, zato je vidět. Dobrého designu si na druhou stranu nejspíš ani nevšimnete, takovou věc však budete rádi používat. Tolik k nepoučeným představám o designu. V čem tedy v takto vymezených souřadnicích spočívá knižní design?
Zamilovaná písmena
Kniha jistě je užitou věcí, člověk ji bere do ruky, listuje stránkami, ukládá do tašky, pokládá na stolek v kavárně, v létě s ní zabíjí mouchy a lisuje v ní listí do herbáře. Zároveň ale tuto imanentní, materiální funkčnost překračuje funkčností transcendentní, řekněme duševní. Za obyčejnými písmeny náhodně poskládanými do slov, potažmo do vět, odstavců a kapitol, se ukrývají cesty, po nichž se čtenář může vydat ve své mysli, imaginaci, oddat se únikům a rozkoším. Může toto ovlivnit vybraný font? Tvar a strukturu knihy? Tuhost papíru? Vazbu? Ohledně fontu už odpověděl například Simon Garfield ve své esejistické knize Ten můj font (Akropolis 2019, recenze v Lógru 32/2019). Když napíšete pracovní e-mail verzálkami, můžou vás vyhodit za hysterii, bezpatkové fonty indikují bezpečí a anonymitu, „velké fonty odhalují určité nejistoty“, pro milostné texty jsou vhodné fonty s velkými oblými O atd. (více také v článku Martina T. Peciny Proč je grafický design užitečný na stránkách Unie grafického designu). Co ale ten zbytek? Drtivá většina knih na trhu je přece pořád stejná – tu větší, tu menší, tvarem ale pořád připomíná cihlu. Někdy má tvrdé desky a obálku z recyklovaného papíru, někdy se leskne jako výloha zlatnictví. Pořád je ale papírová. Tedy pokud není načtená, nebo elektronická. I přesto, anebo právě proto, začínají na českém knižním poli růst nakladatelé, kteří dávají na vnější podobu (tedy všechno to, co není uvnitř textu; záměrně to říkám takto kostrbatě, neb jak jsme si ukázali, už podoba textu, výběr fontu, je designem) velký, a někdy dokonce jediný důraz. Následující řádky se budou snažit jednak vypíchnout některá jména, přiblížit jejich práci, jednak na základě osobní korespondence s nimi odhalit motivace, jež je vedly ke vzniku, či jejich představy o vývoji knižního designu.
Co si neudělám sám, nemám
Častým důvodem, proč se někteří lidé rozhodli založit malé nakladatelství, byl prostý fakt, že jim jiná nakladatelství nechtěla vydat knihu – jako třeba v případě Barbory Baronové a jejího nakladatelství wo-men: „Nakladatelství jsem založila proto, že jsme s fotografkou Ditou Pepe udělaly společně knihu Slečny o neprovdaných ženách, a námi oslovená nakladatelství ji nechtěla vydat – celorůžová publikace jim přišla příliš ambiciózní a neprodejná.“ Vydaly tedy Slečny samy a další publikace už na sebe nenechaly čekat, a to ani jiných autorů, kteří jim sami začali nabízet své rukopisy. Stejnou zkušenost popisuje i Anna Pleštilová, absolventka ateliéru písma na pražské UMPRUM, z nakladatelství Bylo nebylo. Její pedagogové František Štorm, Luboš Drtina a Karel Haloun jí dovolili pracovat na knihách ve vlastní režii, byť tím často obcházela zadání, a tam jsou, jak říká, „kořeny nakladatelství Bylo nebylo, protože tehdy by mi knihy nikdo jiný nevydal“… pokračování najdete v tištěném magazínu.
Článek Dominika Melichara vyšel ve 34. čísle magazínu Lógr s tématem DESIGN. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.