Spousta lidí si myslí, že napsat knihu není nic složitého. Moje oblíbená španělsky píšící autorka Isabel Allende vyprávěla historku, kterou si dovolím převyprávět, abych tím podpořila svou domněnku, že o své schopnosti napsat povídku, biografii či román je přesvědčen každý, kdo udrží pero v ruce, popřípadě umí zapnout počítač.
Na jednom večírku se k paní Allende přitočil muž jejího věku se sklenkou vína v ruce a zapředl rozhovor.
„Co děláte?“ zeptal se mimo jiné.
„Jsem spisovatelka,“ odpověděla slavná autorka.
„Já jsem zubař,“ odvětil muž a po chvilce dodal. „Ale až půjdu do důchodu, taky napíšu nějakou knihu.“
„Já budu v důchodu spravovat lidem zuby,“ usmála se na něj Isabel Allende a cestou domů z večírku o rozhovoru znevažujícím její práci rozhořčeně vyprávěla svému manželovi, úspěšnému právníkovi. Samozřejmě čekala, že i on pocítí stejné rozhořčení, jaké nad zlehčením své profese cítila ona sama.
„No,“ řekl její muž. „Vlastně taky uvažuju, že se pustím do psaní. Dokonce už mám nějaké nápady.“
Není divu, že jejich manželství skončilo rozvodem.
Přiznávám, že i já jsem si myslela, že na psaní nemůže být nic složitého. Svůj omyl jsem zjistila záhy – vlastně téhož dne, kdy jsem se do psaní pustila. Přesto jsem se odhodlala vydržet a po více než deseti letech jsem knihu dopsala. Myslela jsem si, že mám to nejhorší za sebou, ale chyba lávky. Nestačí knihu napsat, knihu je dobré taky vydat. Měla jsem štěstí, že jsem se obrátila na správného nakladatele, který text zcela neznámé autorky skutečně přečetl a učinil odvážné rozhodnutí prvotinu vydat. Cesta od dopsání románu k vydání trvala sice téměř dva roky, ale odměnou mi byla moje KNIHA, ta KNIHA, na které jsem tak dlouho pracovala. Opět jsem podlehla klamnému dojmu, že veškerá práce je za mnou a můžu se věnovat psaní dalšího románu. Nepochopila jsem totiž nejzákladnější věc. Nestačí knihu přivést na svět, nestačí ji vydat, nejdůležitější a nejtěžší je dostat ji ke čtenářům.
Vždycky jsem milovala knihovny a knihkupectví. Připadala jsem si tam jako dítě v cukrárně. Ale v okamžiku, kdy světlo světa spatřila má kniha, stovky či tisíce titulů naskládaných v regálech ve mně začaly vyvolávat stav podobný panice. Dech se mi úžil a hlavou mi běžela jediná myšlenka: Proč by lidé měli číst právě moji knihu?
S prvotinou neznámého autora se to má totiž tak, že si nějakou chvíli poleží mezi novinkami a potom skončí zařazená v polici pod příslušným písmenem, na které začíná příjmení autora. A přesně tak skončila moje kniha… pokračování najdete v tištěném magazínu.
Sloupek Aleny Mornštajnové vyšel ve 33. čísle magazínu Lógr s tématem AUTOR ŽIJE. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.