Nekorunovaný král padělatelů

Jan Florentýn Báchor

 

Pojem „nefér trade“ se ve sférách umění objevuje již od nepaměti. Ponechme nyní stranou vzájemné, přirozené ovlivňování kultur počínající uměleckými projevy prvních vyspělých civilizací, dílem bezděčné, dílem záměrné či účelové (případně vliv kultury starověkého Řecka na kulturu starověkého Říma). A na problém nefér trade se zaměřme především v dobách raně moderních, kdy již podpis autora neměl umělecké dílo znesvětit, v dobách, v jejichž světle budoucnosti měl dílu zvýšit hodnotu či se spolu s obrazem samotným stát předlohou padělatelům, případně kolegům, ne-umělcům – vykradačům. Jejich činnost lze v proudu času shledat jako určitý fenomén zločinu v každé době dozajista považovaným za projev nemorálnosti, v dobách nedávných i současných zároveň také za porušení autorského zákona.

 

Ne-umělcem zdaleka nerozumíme neumětele, avšak schopnost zároveň vidoucíma očima a osleplou fantazií napodobit nejen umělecká díla Michelangelova, Braunova, Monetova, Picassova a mnoha jiných malířů a sochařů, ale i díla interiérových návrhářů, návrhářů užitého umění a oděvů, grafiků či fotografů, projev mistrné práce řemeslníka – obchodníka či neúspěšného umělce, jemuž múzy nedopřály svou vzácnou přítomnost. S úprkem fantazie a poctivosti vnáší tak ne-umělec do své současnosti nejistotu spojenou s nákupem uměleckých děl, jejichž nepravosti zjištění reflektují při ztrátě astronomických částek oklamaní kupci velmi emotivně a volají po spravedlnosti.

 

Stylem Jana Vermeera

 

O vánočních svátcích v roce 1947 umírá v Amsterdamu osmapadesátiletý nekorunovaný král padělatelů dvacátého století, jehož jméno vzrušovalo ve dvou poválečných etapách všechny znalce a kritiky výtvarného umění v Evropě i za Atlantikem – Henricus Antonius van Meegeren, známý pod jménem Han Van Meegeren. Jednalo se o neúspěšného nizozemského malíře, jenž způsobil skandál, kterým vyvolal impulz k vydání mnoha odborných i neodborných článků v rozličných světových jazycích.

 

Hlavním zájmem Meegerenova padělání se stal doyen nizozemského malířství Jan Vermeer van Delft (1632–1675). Jan Vermeer byl mistrem harmonických domácích žánrových výjevů z každodenního života. Pracoval velmi pomalu a pečlivě a používal jasné a zářivé barvy, které aplikoval v zajímavých kompozicích, hrách světla a stínu. Jeho obrazy vyzařují tajemnou krásu, jíž byl Vermeer mistrem. Ve svých malířských začátcích tvořil i díla s náboženskou tematikou, avšak jejich počet není přesně znám.

 

Právě to se stalo Meegerenovým hlavním motivem, jelikož sám ihned pochopil, že vytvoří-li kopii slavného obrazu, příkladně Slunečnic od Van Gogha nebo Mony Lisy od Leonarda Da Vinciho, každý jej odhalí. Nekorunovaný král padělatelů tedy vsadil na ztracené malby z raného období Jana Vermeera, přičemž velkou výhodou mu bylo, že je dosud nikdo nespatřil. Díla doplnil fantastickými příběhy, což mu zaručilo velký úspěch na mnoha aukcích, a Meegeren tak kvapně bohatl.

 

Kupčil, pomocí svého přítele C. A. Boona, s údajnými originály holandského mistra, ty nabízel sbírkovým institucím, ale i soukromým sběratelům umění. Jak přísloví praví, že s jídlem roste chuť, tak i Meegeren mířil stále výš a měl jasnou představu o tom, jak bude pracovat a žít v následujících letech.

 

Během okupace Nizozemí říšskými nacisty namaloval dále stylem Jana Vermeera celkem pět obrazů, které opět s pomocí svého věrného přítele prodal. Boon jednoho dne prodával obraz zákazníkovi, u něhož si je jist jeho neschopností rozeznat padělek od originálu. Zákazník se jménem Hermann Göring, tentýž muž, který přijel do Louvre, když Paříž připadla Třetí říši a jen poroučel, aby mu byla předvedena ta nejlepší díla proslulé galerie, si Meegerenovými „skvosty“ následně doplnil svou bohatou sbírku umění. Boon se tedy nemýlil, když předpokládal, že nacistický pohlavár prohlašující se za milovníka a velkého znalce umění nemůže odhalit, že příkladně dílo Kající se hříšnice jest pouhým padělkem.

 

Dokonalost zhoubou ne-umělce

 

Odvrácená strana štěstí se Meegerenovi ukázala ihned po válce, kdy americká armáda objevila v rakouských solných dolech nedaleko vesničky Altaussee proslulou Göringovu uměleckou sbírku, ve které Američané našli i dílo Kající se hříšnice. Následně začalo pátrání po tom, kdo nelegálně prodal toto dílo uměnímilujícímu maršálovi. Policejní složka zabývající se kradeným uměním, jež byla z velké části tvořena odborníky na výtvarné umění a pracovníky z galerií, se brzy dopátrala onoho prodejce a jeho autora.

 

Nekorunovaný král padělatelů byl následně obviněn z kolaborace a hrozilo mu dlouholeté vězení. Svůj prodej nejdříve omlouval slovy, že obraz koupil kdysi v Itálii a potřeboval-li peníze, mohl jej prodat komukoli chtěl, přičemž pan Göring nabídl nejvíce. Jeho slovům nikdo nevěřil, a tak se Meergeren ihned vymlouval, že on sám je autorem díla a že vše může dosvědčit. Ač policie považovala jeho výrok za hloupost, dostal Meergeren poslední šanci vše dokázat. Během následujících dní namaloval ve vězení nový obraz ve Vermeerově stylu a v průběhu své tvorby odtajňoval tajemství, jimiž docílil dokonalých kopií nizozemského génia barokního malířství.

 

Meegeren svými padělky znemožnil mnoho renomovaných světových kunsthistoriků i sběratelů umění. Mezi ony klíče úspěchu patřilo i použití starého plátna ze sedmnáctého století, jež získal z nehodnotných děl té doby. Meegeren si barvy připravoval sám, používal pigmenty, do kterých následně vmíchal bakelit, jenž po zahřátí popraskal, čímž docílil dokonalé archaické patiny typické pro sedmnácté století. Všemi těmito důkazy nakonec potvrdil svá tvrzení a vyvlékl se tak z hrozícího dlouholetého vězení, rozsudkem soudu mu byla udělena pouze vazba na jeden rok a viny z kolaborantství byl zproštěn rovněž. Sama nizozemská královna mu poté udělila milost, které se však nedočkal, jelikož zemřel 13. prosince roku 1947 na kolaps srdce.

 

Inspirace není opisem

 

Čtenář, jenž očekával nalezení nefér trade v tvorbách paralelně tvořících umělců, by si mohl nyní vzpomenout na svá školní léta, kdy našel vzájemnou provázanost nejen ve formě uměleckého díla, nýbrž i v technice a motivech, jejichž opakování bylo do značné míry způsobeno dobovým smýšlením, respektive podpůrnými myšlenkami určitého stylu, ať už byl, či nebyl schopen Gesamtkunstwerku. Individuality, malířské, sochařské či básnické, neuspokojily ani výše popsané myšlenky, leč tento fakt v dějinách nikdy neznamenal, že by snad ublížily vnitřní svobodě těch, kteří je přijali, jejichž díla tytéž zrcadlí.

 

Bylo by dnes nanejvýš pošetilé přesvědčovat ne-umělce o tom, že obchodovat s padělky obrazů, v jejichž zaobraze se nyní skrývá ta křehká duše, jež kdysi vedla ruku skutečného umělce, bylo by nanejvýš pošetilé pokusit se jim vysvětlit, že cesta do duše jejich obrazu se až nápadně podobá jejich cestě za penězi – cestě, na níž pro slepotu své fantazie a ztracenou poctivost nezbude jim ani představa o kráse, dámě té z nejinspirativnějších.

 

ilustrace: Eva Havlová