Vystoupíte-li z jedenáctky na zastávce Vinohradská tržnice a přejdete silnici, narazíte na pivnici jménem Dno pytle – jednu z nejvíce okouzlujících pražských hospůdek. Na čepu najdete nejčastěji osvědčené české minipivovary Clock (Podštejn), Hendrych (Vrchlabí), Albrecht (Frýdlant), Mazák (Dolní Bojanovice) a Permon (Sokolov). Skutečným trhákem jsou pak nejrůznější bavorské dobroty: märzeny, bocky (doppelbocky a eisbocky), weissbiery, rauchbiery, kellerbiery.
Týden co týden zde soudky z Bavorska narážejí a točí tzv. samospádem – vezmou dřevěný sud, narazí kohout a pivo teče samo tak, jak ho pan sládek a pánbůh stvořili. Doporučuju dopřát si k tomu na zakousnutí jemnou německou klobásu. Bockwurst i rostbratwurst jsem ochutnal a nelitoval jsem.
Jestliže tu chvíli po otevření ještě panuje klid jak v Pytlíkově příbytku, s přibývajícími hosty, šrumotem a cinkáním sklenic začne prostředí uvnitř připomínat spíš krčmu U Skákavého poníka. Jedním z těch, kdo si tu občas vyrazí z kopýtka, je i autor Oprásků sčeskí historje, který si tu po jedné povedené pijatice zapomněl masku Zmikunda a ta už zůstala součástí interiéru.
Na výčepu i stěnách, kam až oko dohlédne, všude se vyjímají rozmanité půllitry nebo vypité láhve. Je to sbírka trofejí, málem jako na Konopišti. Zaujetí, s jakým se Dušan Makovský a Jan Zajac, majitelé pivnice, o svůj podnik starají, dokládají krom výše zmíněného také jejich vlastní recepty, jež pak jen pro Dno pytle připravuje minipivovar Chotoviny. Aktuálně točený „Chernobyl MCMVXXXVI Post-apocalyptic Bitter Ale“ je dost možná nejhořčejším pivem, co kdo kdy v Čechách uvařil, podle pana Zajace je „Opravdu hodně hořké. Hořké jako radioaktivní mrak. Hořké jako jeho následky.“ Se svými 155 IBU (international bitter units – mezinárodní jednotky hořkosti) je téměř čtyřikrát hořčejší než plzeňská dvanáctka. Přesto jej mohu jen doporučit jako skutečnou raritu a delikatesu (pít hezky zprudka!).
Před Chernobylem nabízený „Taj Mahal IPA“ byl zase inspirován dvě stě let starou britskou recepturou původních IPA koloniální éry. Nevím, jak je to možné, ale skrývalo se v něm jakési mocné kouzlo. Přísliby orientu, skřípání dřevěných lodních palub i síla námořníků stoupaly z každé sklenice. Takové pivo vás naplní sebevědomím a otevře smysly do všech stran. Domů jsem potom nešel, ale plul, rozrážel jsem noční pražský vzduch asi tak jako viktoriánské koráby rozrážely kdysi hladinu Indického oceánu. Z paluby Opilého korábu uzřel jsem Prahu Jindřicha Štýrského, Prahu surrealistickou. Je pravděpodobné, že Taj Mahal uvaří někdy znovu. Buďte připraveni.
Jiří Andrs, beerblogger