Když se můj spolubydlící odstěhoval do Nuslí, smáli jsme se mu – my, mazánci z Nového Města. Když jsem tam začala jezdit na pravidelné návštěvy za svou kamarádkou, přestala jsem se smát já. Jó, nejbrhůd Nuslí je plný komických postaviček, svérázných životních osudů, neurvalosti, neutěšenosti, omlácených zdí a hlavně nezapomenutelných knajp. A tohle všechno zachycuje knížka Nuselskej punk, jejímž autorem je nuselský antihrdina píšící pod pseudonymem Green Scum.
Pokud na svá rebelská léta vzpomínáte už jen se slzou v oku při čtení zápisků městského strážníka, budete si s Nuselským punkem v ruce připadat jako ve stroji času. Ječivě oranžová barva knihy, obrovský fakáč na přebalu a kapitoly, kde se to pivem a trávou jen hemží, vás rychle vezmou na výlet do minulých let.
I samotný text vás okamžitě vtáhne do té krásné doby, kdy kalení byl jediný a smysluplný zájem. Aby ne. Snad v každé kapitole věta „Stál jsem na výčepu na Závisti…“ uvozuje nějaký bláznivý příběh, který Džudovi, hlavnímu hrdinovi, někdo vypráví či spolu s ním vzpomíná na jinou nuselskou postavičku. Třeba jak se banda pankáčů vydala na Mou vlast do Rudolfina, jak si založili pěstírnu trávy, jak šli všichni za Mikuláše, jak vybírali na Afriku, jak zhulili domácími koláčky protidrogové oddělení atp. Co kapitola, to nová historka.
Green Scum zachycuje prostředí Nuslí opravdu dokonale: jeho popisy jsou přesnější a barvitější než Google Maps; slang postav působí přirozeně, jako by ho autor přepisoval přímo z diktafonu. Každou stránkou je vám jasnější, že to, co čtete, by se opravdu v jiné pražské čtvrti odehrát nemohlo. „‚Kurva Džudo. Chodíme na koncíky do Modrý opice. Sem nikdy neslyšel, že by šel v Rudolfinu punk. Nejseš náhodou piča, Džudo?‘ Vrtěl jsem hlavou, že piča nejsem. ‚Vole Kefír. Je to angažovanej punk. Rodina. Země. Vlast. Chápeš? Kurva, na Západě to frčí roky.‘“ Jen si tohle představte třeba na Vinohradech, kde je ztělesněním největšího problému to, že vedle domu nemáte žádnou kavárnu, kde dělají aeropress, a že jste si doma zapomněli svoje ray-bany.
Čím rychleji během první třetiny knihy zapomenete na okolní svět, o to horší na vás čeká čtenářská kocovina. Z počátku si připadáte jako malé dítě, které dostalo novou hračku a potřebuje ji okoukat ze všech stran, aby zjistilo, co všechno umí, než si s ní začne pořádně hrát. Všechno je nové, zábavné, neotřelé. Jenže ta fáze hraní jaksi ne a ne přijít. Jedna historka střídá druhou, a když už se vám okouká mustr povídek, začnete toužit po příběhové lince, díky které by měly postavy společného i něco víc než jen pivo, trávu a Nusle. Té se dočkáte až v poslední třetině knihy, ale stejně svou formou šmakuje leda jako zvětralé pivo.
Kniha není o moc náročnější než knižní edice časopisu Trnky Brnky, ale v tom nejlepším smyslu. Zasmějete se, někde opravdu od srdce a pořádně nahlas, nenásilně, avšak ne stupidně vyplníte čas, kdy byste stejně nic náročnějšího číst nemohli – a ještě navíc dostanete chuť na pivo. A to je vždycky vítané plus.
Dáša Beníšková
Green Scum: Nuselskej punk
Paseka 2015, 208 stran
Článek vyšel v Lógru č. 16.