Rozhovor s Juliou Różewicz, překladatelkou Petra Šabacha a jiných českých autorů do polštiny, o české literatuře, temném Čechovi a vnímání Česka v Polsku
Jak se zrodil nápad překládat z češtiny a proč ses začala zabývat krásnou literaturou? Více peněz by sis vydělala na technických překladech nebo na soudním tlumočení?
Vystudovala jsem češtinu ve Vratislavi, poslední rok studia jsem žila v Praze. Překládání z češtiny se stalo mou profesí. Ukázalo se, že když sama vydávám to, co překládám, tak na tom vydělám víc. Krásná literatura mě baví stokrát více než technické nebo soudní překlady, které bohužel občas také dělám.
Jak vnímáš literární provoz v obou zemích?
V Česku jsou autoři (aspoň ti, se kterými pracuji) méně nafoukaní. Co se týče čtenářů, skoro každý Čech si občas něco přečte, skoro každý Polák nečte vůbec. Když se znovu vnátím ke spisovatelům, u vás píše více žen, máte Hůlovou, Soukupovou, Tučkovou, Pilátovou a další.
Má to nějaký konkrétní důvod? Polky se více věnuji domácnosti či manželství?
To opravdu nevím. V Polsku ženy také píší, ale spíš takové „romány pro ženy“, jako Grochola a Kalicińska, jsou to bestselleristky, ale „vysokou“ literaturu dělá jen několik žen. Možná české ženy psát musejí, protože manželové nevydělávají peníze, neboť pořád čtou.
Ty máš vlastní nakladatelství. Jak těžké je v Polsku založit nakladatelství, které se zaměřuje pouze na českou literaturu?
Je to velké nebezpečí. Lidé v Polsku čtou málo a česká literatura není zas tak populární. Na druhou stranu Poláci znají a milují Hrabala nebo Haška, což byl také důvod, proč jsem se nebála vydat Šabacha. Mimochodem to je můj první přeložený autor. Šabach se Hrabalovi a Haškovi více méně podobá, myslím tím humor, hospodské historky atd.
Předpokládám, že je to asi jediná cesta – překládat to, co máš ráda a založit si vlastní nakladatelství. Jinak mladý překladatel nemá velkou šanci dělat to, co ho baví.
Takže jsi začala Šabachem pouze kvůli tomu, že jsi věděla, že se zaručeně bude prodávat, nebo větší roli hrála osobní záliba v autorovi?
Chtěla jsem přeložit Šabacha. Na začátku jsem obešla několik nakladatelství v Polsku s nabídkou překladu „známého českého humoristy“, ale odpověděli mi, že není vůbec známý, takže ho nikdo nevzal. Ani samotný název Hovno hoří je nepřesvědčil.Rozhodla jsem se proto Petru Šabachovi zavolat a zeptat se ho, jestli souhlasí s tím, abych ho vydala a přeložila, tím pádem si kvůli jedné knížce založím nakladatelství, což jsem ve výsledku uskutečnila.
Musela sis kvůli nakladatelství vzít nějakou půjčku? Vydání knihy není přeci levná záležitost…
Ne, měla jsem našetřené peníze, k tomu jsem sehnala dva sponzory, díky tomu jsem mohla udělat skvělou outdoorovou kampaň ve čtyřech největších městech v Polsku. Citylighty na zastávkách. Každý, kdo jel autobusem ve Vratislavi, Varšavě, Krakově nebo Poznani, věděl, že Hovno hoří.
Takže první tvoje kniha byla Hovno hoří. Jak to zní polsky?
Polsky to zní Gówno się pali. Ano, byla to první kniha, která vyšla v mém nakladatelství Afera. Pak v Pasece, kde vydávají Šabacha, říkali: „Péťo, Poláci si tě dávají k Valentýnu…“
Má to nějaký hlubší význam? Co má Šabach společného s Valentýnem?
Valentýn právě se Šabachem nemá nic společného, ani Šabach s Valentýnem, ale obě jeho knížky – Hovno hoří a Putování mořského koně vyšly v Polsku na Valentýna.
Jak reagoval Petr Šabach na tvůj nápad? Pomáhal ti nějak s překladem, nestál ti za zády jako stín a neradil, co jaká věta znamená?
Měla jsem štěstí. Šabach je autor, který nedělá žádné problémy, nejspíš mi věřil, i když jsem byla jen mladá holka, která se teprve chystala překládat literaturu a mít vlastní nakladatelství. Během překládání jsme si samozřejmě psali, každý překlad je spojený s tím, že autor řeší nějaké otázky s překladatelem, pokud dotyčný autor žije. Třeba u Balabána to bylo komplikovanější, tam mi pomohl jeho kamarád, básník Petr Hruška.
Setkali jste se s Petrem Šabachem osobně?
Samozřejmě, mockrát. V roce 2011, když tady vyšlo Hovno hoří, jsme na jaře dělali takové polské propagační turné a strávili jsme spolu celý týden. Lidem se ta setkání moc líbila a pokaždé, když jsem v Praze, tak se vždycky scházíme, ale překladatelské věci řešíme většinou po e-mailech. Během překladu vypíšu otázky pro autora, pak mu to všechno pošlu. Řešili jsme třeba slovo kontratchýně.
Jak ti to vysvětlil?
Je to slovo, které používá on a jeho žena, když mluví o MAMINKÁCH MANŽELEK SVÝCH SYNŮ. Dal mi ale za pravdu, že to logicky nemá moc smysl. V polském překladu stojí jiné slovo, které se týká rodiny a zní legračně, myslím, že jsem tam dala dost archaické slovo „wujenka“ nebo „stryjenka“.
Kolik Šabachových knih jsi přeložila a vydala?
Teď mi vychází třetí – Máslem dolů.
Teď už nakladatelství funguje naplno, pomáhá ti někdo s překladem? Vím, že máš rodinu a dítě. Jak podobný tlak zvládáš?
Jde to. V pracovních hodinách se věnuji jen nakladatelství, překládám, zabývám se propagací, vystavuji faktury, dokonce balím a zasílám knížky, mám toho dost, ale překlad tím nikdy netrpěl, to spíš rodina. Manžel mi dělá webové stránky, každý můj autor má vlastní webovku (janbalaban.pl, petrsabach.pl, petrasoukupova.pl, niedoparki.pl). NIEDOPARKI, to znamená Lichožrouti, jsou největším hitem.
To jsou všechno docela odlišní autoři, máš nějaké kritérium, podle kterého je vybíráš?
Vybírám to, co se mi osobně líbí, a také se dívám třeba na literární ceny (protože na to dají čtenáři). Třeba Jan Balabán je skvělý spisovatel, ale propagace knihy nebyla zas tak snadná. Nejen, že nebyl známý, ale k tomu píše úplně jinak, než jsou Poláci u Čechů zvyklí.
Chceš říct, že v Polsku existuje určitý stereotyp „českého psaní“?
Ano. Všechno, co je české, musí být legrační. S tím stále válčím. Knihy od Balabána a Soukupové, které jsem vydala, to tady neměly lehké. Poláci si ale už pomalu uvědomují, že česká literatura není jen smích a pivo.
Jak přijali Poláci „vážnou“ českou literaturu? Myslím především Balabána.
Skoro každá recenze knih Prázdniny a Možná, že odcházíme, které jsem vydala v jednom svazku, měla název Dokonce i Češi pláčou či Češi jsou také občas smutní nebo Temný Čech. Recenze měl výborné. Balabánovi a Soukupové moc pomohl Mariusz Szcygiel, kterému se jejich knihy velice líbily a mockrát se o tom zmínil v médiích.
Říkalas, že Lichožrouti byly největším hitem. Vysvětluješ si to také humorem?
Lichožrouti jsou nádherná kniha, krásná a chytrá, k tomu ještě odpovídají požadavku „legračnosti“. Byla prostě odsouzena k úspěchu, má i hezkou propagaci: děláme workshopy, děti si šijí své vlastní lichožrouty z ponožek.
Co ještě plánuješ vydat?
Lichožrouti se Polákům líbí, takže určitě vydám pokračování (Lichožrouti se vracejí) a pak třetí díl, který v Česku vyjde v květnu 2013. Kromě toho tento rok vydám Petru Hůlovou, Umělohmotný třípokoj, což je pro mě velká překladatelská výzva, a Pravidla směšného chování od Emila Hakla. Na rok 2014 plánuji Žítkovské bohyně.
Ptala se Olga Pavlova
Rozhovor vyšel v Lógru č. 7. Magazín je dostání ve formátu PDF zde: https://gumroad.com/l/logr7, nebo si ho také můžete objednat v tištěné podobě na e-mailové adrese logrmagazin@gmail.com, v předmětu uveďte: Chci Lógr.