Se samotnými počátky lidské řeči se rozvíjí i vypravěčská tradice, nejprve předávaná ústně. Lidé si vždy rádi vyměňovali nejrůznější příběhy. V průběhu let přicházeli na mnohé způsoby, jak tyto příběhy uchovávat a reprodukovat, aby mohli navzájem sdílet své znalosti, poučit se ze zkušeností druhých a také jednoduše pro zábavu. Ústní předávání z generace na generaci vedlo k tomu, že byl původní autor brzy zapomenut a příběhy začaly žít vlastním životem. Patřily všem a zároveň nikomu.
Se vznikem písma se sice změnil způsob uchovávání příběhů, ale nikoliv jejich přelévavá povaha. I písemná literární historie je historií manipulací, neboť je plná převyprávění, doplnění, rozšíření, parodií a pastišů. Už v Mezopotámii najdeme derivativní texty k jedné z nejstarších památek literatury – Eposu o Gilgamešovi. Jedná se o tabulky s texty nesouvisejícími s oficiálním mýtem. Podobně Nový zákon navazuje na Starý a všechna čtyři evangelia jsou různými variantami jediného příběhu.
Velká část středověké literatury je anonymní. To je způsobeno jiným pojetím role autora. Středověký autor nebyl ani tak osobností, jako nástrojem, pomocí kterého se šířil nějaký (nejlépe církevní nebo aspoň morálně naučný) text. Čerpat z antiky nebo církevních otců nebylo považováno za nedostatek, ale spíše za přínos. I ti autoři, jejichž jména nám jsou známá, si navzájem vypůjčovali náměty, postavy i syžety.
Jean de Meun v roce 1275 pokračoval v básnickém díle Román o růži, jež před zhruba půl stoletím opustil jeho původní autor Guillaume de Lorris. Giovanni Boccaccio si pro příběhy Dekameronu vypůjčil fabule z francouzských, italských a latinských pramenů, a některé z nich zase původně pocházely z Indie či Persie a byly několik set let staré.
Pozdější autoři pak zase hojně čerpali právě z Dekameronu: za všechny stačí jmenovat třeba J. Swifta, Molièra, Lope de Vegu a u nás Hynka z Poděbrad, který svými značně upravenými překlady deseti dekameronovských příběhů a jednou inspirovanou novelou patří k ojedinělým dokladům renesance v české literatuře.
Když Cervantes napsal v roce 1605 Dona Quijota, neplánoval v tomto díle pokračovat. V roce 1614 však vyšlo pokračování pod pseudonymem Alonso Fernández de Avellaneda. Cervantese to tak pobouřilo, že okamžitě napsal své vlastní pokračování, ve kterém se mimo jiné nechvalně vyjádřil k Avellanedově počinu.
Na počátku následujícího století si Daniel Defoe stěžoval, že jeho díla „unášejí“ a upravují amatérští spisovatelé, kteří snižují hodnotu jeho výtvorů svými podřadnými napodobeninami. To už jsme u počátků autorských zákonů (první byl schválen ve Velké Británii v roce 1710), které podobné počínání postupně omezovaly. Přesto ale pokračování výrazných děl vycházela dál; své následovníky mají například romány Jane Austenové, Carrollova Alenka v říši divů či příběhy Sherlocka Holmese. U nás je nejznámějším případem Vaňkovo pokračování Haškova Švejka.
redakčně zkráceno
Veronika Abbasová
Článek vyšel v Lógru č. 9.
V růžovém Lógru jste si dále mohli přečíst o literární manipulaci v podobě parodie – Jak to bylo s Pamelou, nebo vlastně Shamelou? A kdo zprznil původní dílo tak, že s ním dědicové práv soudí?