„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíše mimo nás.“
Takto v roce 2018 uvedl publicista a spisovatel Aleš Palán svou první knihu rozhovorů se samotáři. Kniha Raději zešílet v divočině se stala bestsellerem a rezonovala poměrně stojatou kulturní scénou, jež jako by se zasekla nad problémy konzumní společnosti a digitálního světa. Aleš Palán vzal čtenáře na nevšední a poměrně temnou cestu k lidským duším, které nad ostatními dušemi často zlomily hůl. Již z autorovy předmluvy je cítit ona fascinace a jisté překvapení, kam až ho cesta za rozhovory „podivínů“ dovedla. Dalo by se říci, že pro Palána nebyla vykonána pouze cesta, která by se dala zachytit na mapě, ale i poměrně rozsáhlá duševní výprava. Aleš Palán vzal cestu i všechny své průvodce s obrovskou pokorou, bez které by rozhovory nikdy nemohly vzniknout. Ona pokora a čistý neironický údiv tak dávají rozhovorům příjemnou tóninu, z níž je cítit otevřenost i pocit bezpečí všech vypravěčů. V knize Raději zešílet v divočině autor představil osm samotářů a samotářek ze Šumavy, jejichž příběhy byly většinou velmi temné a poměrně často jejich samota zaváněla útěkem, zklamáním i jistou neschopností vžít se do systému a dnešní společnosti. Z osmi samotářů se v knize objevily pouze dvě ženy, které zároveň představovaly ony idealistické představy samotářského života. První je Martina, žena, která si zvolila cestu samotářky z jistých popudů duše a lásky ke zvířatům. Rozhodla se zasvětit svůj čas chovu zvířat, podlehnutí a řízení se přírodními cykly, a přitom všem v divočině a zcela sama vystudovala vysokou školu.
„Jsi šťastná?
Určitě ano!
Nemusela jsi nad svou odpovědí vůbec přemýšlet.
Není důvod nad tím přemýšlet, když je to v tobě. Ale musíš se k tomu probojovat.“
A druhou ženou je Dáša. Její příběh je v podstatě jako z amerického filmu. Úspěšná podnikatelka, která se na vrcholku své kariéry rozhodla svůj život změnit. Poměrně včas zjistila, že život s mobilem na uchu a stresem v těle není pro její nitro to pravé. Celý její příběh vystihuje jedna fotografie v knize. Dáša se na ní koupe ve vaně, která je umístěná na louce s výhledem na lesy. Fotografie ztělesňuje nejen dokonalé zachycení klidu a splynutí s přírodou, ale i jistotu vědomí, že jste přesně tam, kde máte být.
Přestože pouze dva příběhy byly optimisticky laděné, vryly se i ostatní osudy samotářů ze Šumavy hluboko pod kůži. A dokonce vytanulo na povrch tolik otázek a dalších možných příběhů, že Aleš Palán ve své pouti za samotáři pokračoval.
„Koho vlastně hledáš, ptali se mě a já složitě vysvětloval, že mi nestačí člověk, který žije na samotě, ale představuju si, že bude zároveň invenční a jedinečný, třeba trochu podivín, ale není to podmínkou. Někdo, kdo mě prostě posadí na zadek, zkoušel jsem to vysvětlovat, až jsem přišel na ještě radikálnější formulaci. Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat.“
O rok později vydal Aleš Palán druhou knihu s názvem Jako v nebi, jenže jinak, v níž vede rozhovory se samotáři z Čech a Moravy. Opět se jedná o osm rozhovorů stejně jako v předchozí knize, ale již na první pohled se druhá kniha od té předešlé liší. A to svým světlejším designem i fotografiemi. Oproti fotografiím Jana Šibíka v předchozí knize, vnesly fotografie Johany Pošové do příběhů čistou poetičnost a krásu. Staly se balzámem na duši, který by kdejaký optimista ocenil v rozhovorech se šumavskými samotáři. Jako v nebi, jenže jinak je kniha s diametrálně odlišnou atmosférou. Samotáři v ní překvapivě nepůsobí již tak zkroušeně a jako lidé na hraně mezi životem a smrtí, ale jako samotáři se štěstím v srdci. Přestože jsou stále na pomyslném okraji společnosti, jsou na okraji i určitého vrcholu, kam často my obyčejní smrtelníci po ránu v metru pošilháváme ve svých představách.
„Jste šťastný?
Jako v nebi. Když jsem v samotě, bývá mi dobře.“
Samota je prvním a oním hlavním pilířem obou knih. Mnozí ze samotářů utekli před svou minulostí nebo přítomností, kterou nedokázali snést. Utekli však i za budoucností, již si vysnili. Život v dnešní společnosti je pro ně zhoubou, nepochopeným nebo nepotřebným sledem pravidel. V samotě nacházejí své vysněné místo a klid, který jim ve společnosti není dopřán.
„A když přes zimu strávíte několik měsíců v domku po rodičích?
To je náročné. Už jenom to vědomí, že lidi jsou blízko, mi bere energii.“
Jejich útěk před společností, ostatními lidmi a jistou konfrontací s každodenními situacemi je protikladem k dnešním problémům osob, které se cítí osaměle. Jejich samota je nevítanou, frustrující a někdy až smrtící záležitostí. Většina současné populace baží po zážitcích, objevech a veškerém jejich sdílení s ostatními. Málokdo dnes umí prožívat chvíle sám, natož být skutečně o samotě po delší čas. Samotáři jsou ve světě instastories, Airbnb a Tinderu něčím, o čem se zřejmě dá číst jen v knihách, ale nikdo nakonec skutečně nevěří, že by v současném světě mohl někdo takový žít a být dokonce šťastný.
„Prostě musíš sklopit hlavu a platit. Furt melou o nějaký svobodě, ale já nevím, kde ji najít.“
Druhým hlavním pilířem rozhovorů se samotáři je příroda se vším, co obnáší. Ať jsou to přírodní cykly, chov zvířat, ale i boj o vlastní přežití. Příroda je pro samotáře pánem i sluhou, klidem i hnacím motorem. Pravdou je, že na přírodě jsme závislí všichni, ale kolik lidí si to při pití čerstvě pražené kávy v nové kavárně někde v centru Prahy uvědomí? Samotáři čtenářům svým vyprávěním připomenou, proč tu vlastně jsme a netrpíme hlady, přestože si občas myslíme, že je to díky Dáme jídlo. V druhé knize najdeme však i extrémní případ samotáře, pro kterého sehnat potravu v určitých měsících roku není snadné a není výjimkou, že trpí hlady.
„Míváš v zimě hlad?
Ale jo, abych neměl.
Takže skutečná reklama na bídu.
V zimě mám běžně měsíc hladovku, než se mi povede něco sehnat. Ten měsíc se to dá vydržet. Týden máš hlad, to ti nic není, je ti vcelku dobře, ale když to trvá přes měsíc, už se ztrácíš, těžko se hýbeš, ztrácíš na výkonu. Měsíc je moje norma.“
Pokračování najdete v tištěném magazínu.
Článek Kristýny Doležalové vyšel ve 35. čísle magazínu Lógr s tématem EKO. Objednat si jej můžete v našem e-shopu.