Režisér Robert Sedláček (*1973) patří mezi výrazné osobnosti současné české kinematografie, a to nejen díky své tělesné konstituci. Na rozdíl od většiny tvůrců otevírá ve svých filmech důležitá společenská témata. Stačí připomenout například autenticky syrové drama Pravidla lži z prostředí terapeutické komunity nebo satirické snímky reflektující nepříliš pěkné rysy současné české společnosti jako Muži v říji, Sráči nebo Rodina je základ státu. Sedláčkova fascinace politikou i jejími dominantními aktéry se však nejvíce projevila v jeho rozmanité dokumentární tvorbě.
Právě v ní lze spatřovat Sedláčkovu schopnost naslouchat „znamení času“. V pravou dobu dokázal postihnout rozbujení polistopadového šovinismu v části skinheadské subkultury (Skinheads v České republice), přispět do debaty o tzv. normalizaci vrstevnatým a neotřelým portrétem předposledního československého prezidenta (V hlavní roli Gustáv Husák), zachytit mudrosloví regenerujícího se Miloše Zemana ve hvozdech moravských lesů (z dnešního pohledu paradoxně nazvaný Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny) nebo mnohdy strhující reflexe vlastního života i krize euroamerické civilizace filozofem Václavem Bělohradským (Nikdo neposlouchá). Nutno dodat, že v posledních dvou případech Sedláček s hlavními, intelektuálně a rétoricky zdatnými protagonisty nedokázal udržet krok a stát se jim v diskusi vyrovnaným partnerem.
Je proto vcelku logické, že se právě Robert Sedláček ocitnul v roli režiséra seriálu pojednávajícího o peripetiích československých dějin ve 20. století. Výrazný podíl však má na celém projektu také scenárista Pavel Kosatík, autor populárně-vědeckých a čtenářsky oblíbených historických prací. Je zřejmé, že celkový výsledek vychází i ze značného tvůrčího napětí mezi Sedláčkem a Kosatíkem, a jistě i z poněkud odlišného pohledu obou autorů na československou historii. Podle Sedláčkových slov bylo jeho původním záměrem zachytit životní příběhy jednotlivých osobností československé historie, nakonec však vykrystalizovala koncepce zaměřující se na některé klíčové dějinné výseky a zlomy. V první sérii Českého století tak bylo zachyceno období začínající prvním československým odbojem a končící vnitrostranickými procesy v polovině padesátých let.
Robert Sedláček nepatří mezi komerčně přespříliš úspěšné režiséry a tomuto cyklu byla často vyčítána odtažitost od divácké obce a nezáživnost dlouhých politických dialogů odehrávajících se staticky v interiérech. V některých ohledech lze dát této kritice jistě za pravdu, mnohé dialogy jsou výrazně didaktické a suchopárné a odehrávají se v záplavě politikářských frází. Je rovněž faktem, že pro diváka bez hlubší znalosti moderní československé historie a jejího geopolitického kontextu nebude tento seriál příliš zajímavou podívanou. V interpretaci předkládaného děje nechává režisér divákovi hodně široké pole pro domýšlení a vlastní výklad, rozhodně tak nelze říct, že by seriál přinášel jednoduché klíče a poselství. Některé díly tak nakonec vyznívají spíše ambivalentně. Dlužno dodat, že rozporuplné reakce vzbudil seriál v řadách historické obce.
Výtky směřovaly také na základní půdorys Sedláčkova přístupu, kdy se dějiny jakoby smrskávají na aktivity politických elit shora, přičemž obyvatelstvo, o kterém je rozhodováno, tvoří jenom poddajnou a nediferencovanou masu. Téměř by se zdálo, že Sedláček kráčí přímo proti trendu soudobé historiografie, která se odklání od politických a diplomatických dějin k zájmu o dějiny sociální s tematikou každodennosti. V tomto pojetí však vidím zásadní Sedláčkův záměr podívat se do samostatného zákulisí politiky, které jej přitahuje a které zůstává většině obyčejných smrtelníků uzavřeno. V Sedláčkově pohledu na její vytváření také spočívá podle mého soudu jeden z největších přínosů celého seriálu. Státníci jsou u něj často ukazováni jako rozporuplní a chybující lidé, jednají často sebevědomě a s jasnými vizemi, na druhé straně však upadají do zajetí vlastních mýtů a stereotypů a špatně vyhodnocují nastalé situace. Jejich jednání často motivují iracionální pohnutky, které dopadají fatálním způsobem na celou společnost. V tomto ohledu Sedláčkovo pojetí rozhodně elitářské není, zároveň však není ani démonizací politického světa. Naopak ukazuje postavy jako figurky na šachovnici s různými způsoby motivace a rozhodování. V době, kdy se nejen u nás úspěšně dostávají k moci nejrůznější antipolitická hnutí s rozbředle všeobjímajícím programem a rozmanitými variacemi na ideu „vymýtání dinosaurů“ či „potírání zlojedů“, působí tvrdá realita politického jednání téměř očistně.
Druhým výrazným podnětem celého konceptu je podle mne návrat k velké historické naraci, k oněm zapomenutým nebo vytěsněným „velkým vyprávěním“, ať už se jedná o nesamozřejmou ideu československého státu, nacházejícího se v konfliktním středoevropském prostoru, nebo o budování poválečného socialismu, který se měl vyrovnat s palčivými neduhy válečného a meziválečného období, nakonec však skončil vybudováním státně-byrokratické diktatury. V tomto směru navrací Sedláček „velká vyprávění“ zpět do hry, a to často právě formou konfrontace různých protichůdných postojů a názorů, aniž by na složité otázky přímo sugeroval jednoznačné odpovědi.
Jednotlivé díly seriálu se od sebe svým zpracováním výrazně liší. Podle mého soudu je problematické zacílení především prvních dvou dílů. Ten úvodní, nazvaný Velké bourání, pojednává o Masarykově zahraniční akci za první světové války a v zásadě přitom odhaluje hlavní slabiny celého seriálu. Dialogy, které Masaryk (zahraný Martinem Hubou) ve filmu vede, jsou jakýmsi zhuštěním některých Masarykových myšlenek do soustavy frází, mnohé rozhovory až příliš slyšitelně šustí papírem a jejich vyvrcholením je téměř patafyzický rozhovor Masaryka s britským premiérem Davidem Lloydem Georgem, který Masaryka nesmyslným způsobem poučuje o Sámově říši a dějinách českého dávnověku. Snaha zachytit vytváření masarykovského mýtu byla přitom velmi zajímavá a je škoda, že se značně rozmělnila.
Druhý díl Den po Mnichovu zastihuje československé politiky právě v předvečer uzavření Mnichovské dohody, problematické je však pojetí jeho ústředního námětu. Mnichovskou krizi Sedláček pojal především jako střet mezi dvěma binárními principy – pragmatickým a realistickým přístupem, reprezentovaným prezidentem Benešem (Martin Finger), a odhodlaným heroismem zastoupeným plukovníkem Emanuelem Moravcem (Daniel Landa). Vyvrcholením tohoto dílu je ostrá hádka mezi Benešem a Moravcem den po podepsání dohody, která obnaží vyhrocenost obou postojů. Sedláček v tomto díle uchovává a rozvíjí všechny stereotypy vztahující se k tomuto tématu. V nich jsou zářijové dny a Benešovo rozhodnutí zcela určující pro morální identitu československého národa a ono „lámání páteří“ způsobené Benešovým kapitulantstvím ústí v závěrečné scéně dílu v Moravcovu kolaboraci s nacistickými okupanty. Ačkoliv je samotná scéna Benešova dialogu s Moravcem autentická (známe ji však pouze z Moravcových pamětí), historikům bude při jeho sledování zjevné, že Moravcovými ústy spíše prochází pozdější styl argumentace interpretace mnichovských událostí z díla Václava Černého, Jana Patočky a Pavla Tigrida. Také obsazení Daniela Landy (který mnichovským událostem věnoval jednu ze svých „vlasteneckých“ písní) do jedné z titulních rolí se mi jeví jako neumělá snaha o vyvolání zájmu a kontroverze. Při pohledu na Landovo toporné herectví se ukáže, že po své životní roli fotbalového chuligána ve Smyczkově snímku Proč? se již nachází daleko za zenitem.
Pozoruhodný třetí díl seriálu Kulka pro Heydricha pojednává o zákulisí organizace kobyliského atentátu v londýnském exilu. Samotnému provedení akce se již záměrně nevěnuje. Mezi nejzajímavější momenty patří Benešova konfrontace s představitelem antifašistické německé sociální demokracie Wenzelem Jakschem týkající se problematických otázek vysídlení německého obyvatelstva. Právě v Jakschově postavě (dnes už málo známé laické veřejnosti) ukazuje Sedláček na politickou diferenciaci postoje představitelů německých politických stran k československému státu a k dnes hojně diskutovanému tématu tak přistupuje velmi solidním způsobem.
Poslední dva díly první série (Všechnu moc lidu Stalinovi a Zabíjení soudruha) se věnují komunistickému převzetí moci a politickým procesům v první polovině padesátých let. Jako třetí a poslední politický protihráč tu v prvním z nich vystupuje proti stárnoucímu Benešovi (Jan Novotný) předseda vlády Klement Gottwald (Jiří Vyorálek). Gottwaldova postava se v dějinách českého filmu objevila již několikrát, v Sedláčkově seriálu však působí nejméně zkarikovaně. Stačí jenom srovnat Vyorálkův výkon se ztvárněním Bohuše Pastorka ve Vávrových opusech ze sedmdesátých let, kdy Pastorkův polodementní herecký projev působil téměř jako skrytá subverze režiséra. Vyorálkův Gottwald je naopak velmi schopným, pragmatickým a energickým politikem, který si dokáže v důležitých situacích počínat racionálně. Jestliže byla hlavním námětem předcházejících dílů otázka smysluplnosti existence československého státu, nyní se stává klíčovou otázkou perspektiva nastolení socialismu v Československu a otázky kolem různých podob této cesty.
Umělecky nejzdařilejší a zároveň nejdramatičtější a nejtemnější díl z celé série, Zabíjení soudruha, pojednává o postupném pádu a likvidaci generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, přičemž si ve své mrazivosti nezadá s některými scénami z Kachyňova Ucha. Sedláček v tomto díle také rozvinul psychologickou introspekci postav a místy až drásající drama mezi Gottwaldem a Slánským, kteří vědí o smrtelném nebezpečí hrozícím jednomu z nich. Zatímco procesy proti vnějšímu nepříteli se nikoho z aparátu psychicky nedotkly, vnitrostranické čistky představují nepřekonatelnou zátěž pro veškeré osobní vztahy a vazby. Proto se dokonce Gottwald snaží v tomto díle na poslední chvíli marně o záchranu Slánského života. Nakonec se i on ocitá mezi poraženými a jeho zničení alkoholismem a permanentním strachem v závěru vlády připomíná tragickou osobnost jeho předchůdce Edvarda Beneše.
Přes četné nedostatky je Sedláčkův a Kosatíkův projekt podnětným dílem a výzvou k promýšlení vlastních dějin. Znovu nastoluje a vrací do hry důležitá témata a především samotnou politiku jako v mnoha ohledech fascinující oblast lidské činnosti.
Vojtěch Čurda
