Rambo: Z vietnamského pekla do Husákova Československa

 

„V duchu Ramba vám říkám, že tentokrát to vyhrajeme!“ To byla slova amerického prezidenta Ronalda Reagana při projevu v roce 1985, když obhajoval novou daňovou reformu proti svým odpůrcům. Ve stejný rok došlo k únosu amerického letadla společnosti TWA členy hnutí Hizballáh. Prezident Reagan ke zdlouhavému vyjednávání s libanonskými únosci poznamenal, že poté, co shlédnul Ramba, už ví, jak si mají vyjednavači počínat příště.

 

 

To, že Ronald Reagan, původně také hollywoodský herec, několikrát odkazoval právě na filmovou postavu ztvárněnou Sylvestrem Stallonem, nebylo pouhým projevem úcty mezi kolegy z branže. Reagan měl s fiktivním veteránem z Vietnamu vlastně dosti společného. Oba dva se stali nedílnými symboly Spojených států osmdesátých let.

Reagan a Rambo, časopis Mad, 1985

Nicméně ve stejné době Rambo bodoval také na druhém pólu ideologicky rozděleného světa, v zemích Východního bloku. A to přesto, že ani jeden z prvních tří dílů filmu nebyl v socialistických zemích oficiálně k dostání ani na videokazetách, ani neběžel v kinech. Distribuci totiž obstaraly jiné, neoficiální kanály. Položme si otázku, a sice proč se tato akční trilogie stala diváckým hitem na obou stranách železné opony.

 

Zrození nového hrdiny – USA v osmdesátých letech      

 

Filmový fenomén Rambo se zrodil v atmosféře studené války, konkrétně v období zhoršených vztahů mezi supervelmocemi, návratu k závodům ve zbrojení a zvýšeného nebezpečí jaderného konfliktu. Počátky této „druhé studené války“ se často hledají v sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979. Následoval bojkot moskevských olympijských her ze strany USA a řady dalších zemí o rok později. Situace se opakovala v opačném gardu, když v roce 1984 na letní olympijské hry v Los Angeles nepřijeli sportovci z většiny zemí Východního bloku. K růstu napětí nevedly zdaleka jenom vzájemné bojkoty sportovních akcí, ale také například rozmisťování raket Pershing v Západní Evropě a řada konfliktů ve třetím světě, kde SSSR a USA podporovaly válčící strany dle jejich vlastních zájmů.

Kniha Rambo II

Spojené státy vsadily v této době na razantní, sebevědomou zahraniční politiku založenou na tvrdém antikomunismu a vlastenecké rétorice. V praxi se stalo hlavním úkolem americké administrativy držet svého úhlavního soupeře na uzdě za pomocí výkonné ekonomiky a investic do obrany a nových technologií. Na domácí frontě se americká společnost potýkala se stále živým traumatem Vietnamské války, jíž obyčejní lidé nechtěli a nechápali, a která výrazně poznamenala pověst USA ve světě a otřásla sebevědomím supervelmoci. V oblasti hospodářství se politické elity snažily v duchu neoliberalismu vypořádat s dědictvím ekonomických krizí sedmdesátých let, což spočívalo především v osekávání role státu a snižování daní. Tak lze charakterizovat myšlenkové podhoubí, které dalo vzniknout novému typu hrdiny.

 

Téma boje proti komunismu a vyrovnávání se s vietnamskou válkou, stejně jako nová filmová „macho“ estetika se u Ramba snoubí velmi silně. Úspěch, jaký sklidil jeho nástup na televizní obrazovky a plátna kin, dokládal poptávku po nových příbězích a hrdinných archetypech u americké společnosti. John Rambo byl člen speciálních jednotek, zelených baretů, vycvičený v dokonalý vojenský stroj, nasazený a vězněný ve Vietnamu, držitel nejvyšších vojenských vyznamenání. Zároveň byl patriotem tělem i duší, obyčejným člověkem, který svoji vlast miluje nade vše a neváhá pro ni zabíjet a obětovat sám sebe, přestože se k němu jeho vlastní lidé několikrát otočí zády.

 

Dějištěm prvního dílu z roku 1982 jsou Spojené státy. Snímek se v distribuci jmenoval First Blood a Rambo se v něm vrací do vlasti po letech strávených ve Vietnamu. Po návratu domů však nenalézá východisko ze svízelné životní situace.  Stává se vyděděncem a obětí všeobecně panující neúcty k válečným veteránům ze strany většinové společnosti, dostává se (ne svoji vinou) do konfliktu s policejním sborem na malém městě, který vyústí v malou guerillovou válku. Zajímavostí je, že film vznikl na motivy knihy spisovatele Davida Morrella ze sedmdesátých let a od literární předlohy se liší hlavně závěrem, protože na konci literární předlohy zemře hlavní hrdina vlastní rukou.

 

Jestliže první film se pokoušel o určitý přesah a kriticky se vyjadřoval k nelehkým osudům válečných veteránů po návratu do vlasti, druhý díl a třetí díl jsou z poněkud jiného těsta. Vlastně jde o agitku ve formě čistokrevných „akčňáků“, kdy za sebou nepřemožitelný bojovník zanechává hromady mrtvých vojáků a explodující vojenské techniky. Děj druhého dílu (1985) se odehrává ve Vietnamu, kde jsou roky po skončení války stále drženi američtí váleční zajatci. Rambovi se poté, co zlikviduje neuvěřitelné množství severovietnamských a sovětských vojáků, podaří část z nich osvobodit a dopravit do bezpečí. Po návratu ještě s kulometem v ruce důrazně upozorní zrádné byrokraty, že by problém zbývajících válečných zajatců ve Vietnamu měli řešit s větší razancí.

 

V úvodu třetího dílu (1988) nalezneme Johna Ramba kdesi v Thajsku, kde žije v ústraní v komunitě buddhistických mnichů. Jeho klid ale končí, když je jeho přítel Trautman zajat Sověty v Afghánistánu, kde zuří válka. Než svého přítele vysvobodí a dostane domů, pozabíjí stovky sovětských vojáků a vyřadí z boje několik bojových vrtulníků, obrněných vozidel, atd. I zde se autoři filmu nevyhnuli otřepaným propagandistickým postupům. Hrdinní Afghánci, jež v době konfliktu USA podporovaly a zásobovaly zbraněmi (později paradoxně použitými proti nim), jsou přímým opakem zlých Rusů, kteří si brutalitou na civilním obyvatelstvu kompenzují fakt, že zažívají „svůj vlastní Vietnam“.

 

Hollywood a dobová estetika 

 

Kromě vypjatého vlastenectví a antikomunismu odrážela původní rambovská trilogie celou řadu jiných témat. Motivy související s individualitou, osobním úspěchem hlavního hrdiny a prosazením se v konkurenčním boji navzdory nepřízním osudu byly samozřejmě přítomné již ve starověkých literárních dílech a divadelních hrách.  Hollywoodským trhákům byly vlastní již ve zlaté éře velkých filmových studií. V letech osmdesátých takové příběhy nebyly zdaleka pasé, ba naopak.  Filmy, které líčily trnitou a nepravděpodobnou cestu za úspěchem se stále těšily (a dodnes těší) přízně diváků.

 

V neoliberálních Spojených státech měly obzvláště aktuální sociální náboj: nespoléhat se na pomoc jiných (např. nefunkčního sociálního státu či neschopných úředníků) a prosadit se vlastní vůlí a talentem. Nezáleželo na tom, zdali jste dívka pracující v ocelárně a zároveň barová tanečnice, toužící po přijetí na konzervatoř (Flashdance, 1983) nebo ambiciózní burzovní makléř začínající od píky (Wall Street, 1987). Svým způsobem sem vlastně patří i snímky jako Zjizvená tvář (1983), i když americký sen hlavního hrdiny – drogového barona začínajícího jako umývač nádobí ve stánku – skončí brutální přestřelkou a nevyhnutelnou smrtí.

Rambo III

V estetické rovině si u osmdesátkových filmů nelze nevšimnout všudypřítomného kultu těla a fyzické zdatnosti, což platí vrchovatě i pro rambovskou sérii. Jen vlastními svaly se hrdinové jako on probojují (proboxují, prostřílí, prokopou) k cíli. K novému vnímání tělesnosti určitě také přispěl boom pornografie a béčkových filmů, umožněný hlavně díky nastupujícímu formátu VHS. Videokazety podstatně měnily životní styl, populární byly kromě celovečerních filmů a porna také instruktážní fitness filmy, podle kterých si mohli lidé kdykoliv zacvičit, a to z domova a pod vedením celebrit ze světa filmu, modelingu nebo kulturistiky. Ne náhodou byla osmdesátá léta v Americe obdobím „fitness horečky“, kdy se zvedla velká vlna zájmu o posilování. V akčních filmech se dobová estetika promítla do nového typu hrdiny: často se ústřední postavou stával testosteronový nadčlověk s napumpovanými bicepsy. Panteonu tehdejších akčních superhvězd dominovala dvojice rivalů Stallone – Schwarzenegger, kteří se objevovali v nejúspěšnějších trhácích. Zdatně jim sekundovali herci jako Jean-Claude Van Damme, Chuck Norris, Steven Seagal nebo Dolph Lundgren. Pro ně je typické, že se do Hollywoodu dostali přes různé druhy bojových umění. I ženské hrdinky byly fyzicky silné a připraveny ke konfrontaci, ať již s vesmírnými zabijáky jako Sigourney Weaver ve Vetřelcích (1986), nebo s vraždícím robotem s rakouským přízvukem jako Linda Hamilton v Terminátorovi (1984).

 

Dopad za železnou oponou

 

Přesuňme se nyní na „druhou stranu barikády“, de facto k Rambovým nepřátelům. Jaké ohlasy sklízel vlasatý bojovník s rudou čelenkou v prostředí socialistické diktatury v osmdesátých letech v Československu? Jestliže ve Spojených státech byl Rambo vnímán jako symbol amerických hodnot a byl propagandisticky využíván k jejich utvrzování, v československých oficiálních médiích byl přirozeně vykreslován v naprosto opačném světle. O tom svědčí dobové televizní reportáže a články v tisku. V nich se stal bezduchým strojem na zabíjení a exponentem agresivní zahraniční politiky amerických imperialistů. Filmům byla vytýkána militantnost a také to, že nepřáteli zde jsou vojáci ze zemí tábora míru. Akční filmy jako takové byly vůbec žánrem, jenž nebyl ve sféře československé populární kultury podporován. Naopak v dobových médiích byly krváky, stejně jako pornografie, pravidelně pranýřovány jako úpadkové žánry, typické pro západní svět.

 

Obecně pak zobrazování násilí v populární kultuře příliš nekonvenovalo se snahou prezentovat tehdejší společnost jako násilí prostou, jako stabilizovaný protipól neblahého vývoje v období Pražského jara, vůči němuž se normalizační režim silně vymezoval. Výjimkami byly v tomto ohledu například válečné filmy oslavující Rudou armádu atd. Sem tam však do československých kin pronikly zahraniční filmy, které se v tomto ohledu poněkud vymykaly (Vetřelec, Čelisti atd.), což svědčí o určitém manévrovacím prostoru a nejednoznačnosti v rámci schvalovacích procesů.

 

Z původní rambovské série se však do oficiální distribuce nedostal žádný ze tří snímků. První díl byl uveden do kin 1. ledna 1991 pod názvem Rambo I. Ale i tak shlédlo některý z dílů velké množství lidí žijících v Československu ještě před rokem 1989. Rambo se stal kultovní postavou i za železnou oponou, a to především díky rozsáhlému černému trhu s videokazetami. Nárůst pokoutně sehnaných videokazet v československých domácnostech (odhadovalo se, že samotný videorekordér vlastnilo v roce 1986 cca půl milionu lidí) také souvisel s určitou tolerancí státu vůči soukromému prostoru občanů. Zatímco veřejný prostor byl po srpnu 1968 v mnoha ohledech tabuizovaným polem, úzkostlivě kontrolovaným ideologickým aparátem, soukromá sféra a s ní spojené trávení volného času podléhaly menší míře kontroly. Ať už šlo o soukromí na chatě, chalupě či v obývacím pokoji sídlištního bytu, stát do této oblasti každodenního života zasahoval méně.

 

Po Československu tak bez nějaké systematičtější regulace (kromě celních kontrol na hraničních přechodech) kolovalo v osmdesátých letech množství pirátských kopií na videokazetách. Většinou šlo o filmy nahrané z německých nebo rakouských komerčních televizí, jež byly převezeny přes hranice a podomácku předabovány. Rychlodabingem zahraničních videokazet si před rokem 1989 přivydělávali mezi jinými i Ondřej Hejma nebo Ondřej Neff. Zatímco první kopie měly obvykle ještě snesitelnou kvalitu, při sledování posedmé nahrané verze člověk stěží rozeznával, co se na obrazovce děje.

 

Všechny tři původní díly rambovské série zaznamenaly mezi filmovými fanoušky velký úspěch a staly se jedním z nejpřehrávanějších filmů, o čemž svědčí výzkum Matěje Šonky z Ústavu filmu a audiovizuální kultury MU Brno. V jeho rámci měli respondenti vyjmenovat zahraniční filmy, které v osmdesátých letech viděli na videokazetách, a právě na Ramba si vzpomnělo nejvíce dotazovaných. Někteří jej shlédli doma na vlastním přehrávači, jiní se účastnili soukromých večírků u známých, kdy zlatým hřebem byla projekce zahraničních hororů, akčních filmů, či porna. V dobových policejních materiálech se objevily i případy, kdy se lidé pokoušeli na neoficiálních promítáních vydělat peníze. Jistý číšník z hotelové restaurace na Praze 7 vybíral v druhé polovině osmdesátých let od hostů peníze za promítání právě druhého dílu Ramba. Diváctvo však tvořili také komsomolci z Tulské oblasti SSSR, kteří byli filmem pobouřeni, a filmový večírek měl pro číšníka následky v podobě trestního stíhání.

 

Otázku proč byl zrovna Rambo na neoficiálním videotrhu východního bloku takovým fenoménem lze dnes objasnit celkem obtížně. Bylo by však naivní interpretovat sledování amerických akčňáků v osmdesátých letech jednoduše jako vědomé a úplné ztotožnění se s hodnotami západního světa. Filmoví diváci, kteří se k pirátským nahrávkám v osmdesátých letech dostali, těžko považovali sledování Ramba a podobných snímků automaticky za osobní demonstraci odporu vůči tehdejšímu režimu jako takovému, spíše byli fascinováni běžně nedostupnými produkty „imaginárního světa“ západní popkultury. Na druhou stranu si nepochybně část diváků vychutnávala s notnou mírou nadsázky scény, ve kterých stroj na zabíjení s rudou páskou na hlavě a těžkým kulometem v ruce kosí po desítkách a stovkách sovětské vojáky. Takové pasáže mohly působit jako ironický ventil pro ty, kteří měli v živé paměti například události roku 1968, a všudypřítomné ideologické floskule jim lezly krkem. Určitě zde hrál roli také motiv zakázaného ovoce, který vlastně nechtěně přiživovala tehdejší média. Pranýřující reportáže a články v tisku mohly paradoxně působit jako impuls k tomu, obstarat si kopii na vlastní pěst s cílem zjistit, jaký samotný film ve skutečnosti byl. Ostatně ve světě médií vždy platilo, že negativní reklama může být reklamou velmi účinnou.

 

 

Adam Havlík

 

Kupte si Lógr č. 18 a přečtěte si i ostatní články.

Koupit