Vážení námořníci!

Váš magazín Lógr ve svém minulém, 38. čísle přinesl interview Dominika Melichara s Ondřejem Lipárem, v době vzniku rozhovoru ještě úřadujícím předsedou Asociace spisovatelů. Kromě činnosti asociace se v jejich dialogu zmiňuje např. nedávná causa antologie Milá Mácho, honorářové nároky autorů a tak dále.

 

Považuji za nutné vyjádřit se k jedné konkrétní pasáži. Dominik Melichar říká: „Osobně mě zejména překvapila noticka o tom, že tyto praktiky (tj. nakladatel nepožádá autora o souhlas publikováním a neuzavře s ním smlouvu) fungují i u ročenek Nejlepších českých básní. Jsou tyto praktiky skutečně tak rozšířené?“

 

Netuším, na jakou noticku se tu naráží a jaká je její relevance, ale budiž. Víc mne překvapila vyhýbavá a obecná odpověď Ondřeje Lipára; cituji ji celou: „Pevně věřím, že to pro ty nakladatele, kteří se doposud chovali podobně, byl jasný signál. Není možné publikovat texty tímto způsobem bez souhlasu autorky nebo autora. Je nutné mít souhlas.“

 

Samozřejmě souhlasím, leč mohu jen hádat, proč Ondřej Lipár odpověděl, jak odpověděl, snad neměl v tomto punktu přesné informace, nevím, nechci mu podsouvat nekalé motivace. Přesto si dovedu představit čtenáře, kterému z takto formulované odpovědi (a koneckonců i otázky) může vyplývat, že se podobné věci při vydávání ročenek Nejlepší české básně (Host, 2009 až 2019) skutečně dály.

 

A tady halt!

 

Od samých začátků tohoto projektu jsme se na každého publikujícího básníka obraceli s žádostí o svolení s otištěním jeho textu, umožnili jsme mu provést korekturu a poskytli autorské výtisky. Byla to pro nás jako nakladatele věc elementární slušnosti a cti, naprosto samozřejmá, ležící mimo paragrafy. Smlouvy jsme (na tu typicky jednu báseň, už dříve někde otištěnou) nikdy neuzavírali. Vzhledem k charakteru a rozsahu spolupráce nám připadalo zbytečné navyšovat už tak náročnou „úřední“ agendu.

 

Jenže noci jsou teď hvězdnaté, mrazivé, v neklidném spánku nám na šíji sahají nečisté pracky žalářníků, člověk se pak vleče ránem jak podpalubím, zůstává dál vratký, pořád jaksi namol rozjitřený, takže než se úplně vožeru a skácím, ještě tu něco spláchnu.

 

Já si myslím, že to, co udělal nakladatel v případě antologie Milá Mácho, je kurva blbě. Nedá se to omluvit ničím a nemělo by se to nikdy opakovat. Ale taky jsem se už dávno nenávratně zamiloval do Jirousova výroku: „Básník nemá nic chtít, básník má být rád, že ho bližní nezabijou!“ Tedy pokud to nějaký básník vůbec je.

 

Budiž mi to prominuto, ale nic hnusnějšího, než byl tanec smrti kolem Milé Máchy, jsem v takzvaných oborových diskusích nezažil.

 

Bylo mi málo let, když jsem si z knihovny rodičů vytáhl kolibří vydání Rimbaudových veršů: „Mé smutné srdce plivá z lodi, / mé srdce, skryté v tabáku…“ Na místě mne rozštípl blesk. Bylo to tak sladké, tak mocné, že jsem tomu marnému mámení, té chuti vidět ostře zůstal věrný dodnes. Nepotřebuju, aby mi to někdo razítkoval.

 

Netušil jsem ani ve snu, že se dožiju časů, kdy bude muset být každé „smutné srdce“ smluvně ošetřeno. Popravdě, chce se mi z toho přes palubu blejt. A jsem rád, že se mi ten tajuplný ostrov oplývající básnickými právy a smluvní korektností pomalu ztrácí za obzorem.

 

Klidné noci, jasné zítřky!

 

Martin Stöhr

časopis a nakladatelství Host

 

Magazín Lógr č. 38 s tématem NEFÉR TRADE si můžete pořídit v našem e-shopu v tištěné podobě či elektronicky na webu Palmknihy.cz.