Mezi ženskými spisovatelkami existují výrazné typy, díky nimž se lze celkem hezky v takřečené ženské literatuře zorientovat. Halina Pawlowská představuje autorku té nejlehčí četby, Jana Šrámková je typem intimní, citlivé spisovatelky, Kateřina Tučková spisovatelkou příběhu. Své jasně vymezené místo má i Petra Soukupová. Jedná se o spisovatelku všeprostupující tragiky. Každičký centimetr v jejích světech smrdí neštěstím, nesympatií a neuspokojením. Rodinné vztahy zralé na přetrhání, charaktery na pěst, nedostatek lásky jako základní definice těchto literárních světů. Nejinak je tomu i v posledním románu Pod sněhem, který vypráví příběh tří sester, jež se vydají na oběd k rodičům.
Cesta z Prahy na vesnici za rodiči, tři sestry, jejich čtyři děti a jedno auto. To jsou hlavní hybatelé románu. A vedle toho ještě vnitřní monology všech tří sester. Od prvních odstavců je naprosto zřejmé, jaké vztahy mezi ženami panují. Každá z nich má zcela odlišnou povahu a vzájemně se nesnesou. Nejmladší Kristýna to schytává, protože je mladá, nezodpovědná a chodí s ženáčem, Olina všechny štve svou arogancí a Blanka je mamina od tří dětí, která o sebe nepečuje a všem se snaží radit, jak správně žít.
Z pohledu čtenáře mají všechny postavy románu Pod sněhem jedno společné. Jsou hanebně nesympatické a protivné. Čtenář se s tímto textem pouští na nekonečný výlet negativní ženskou psychikou, z které každou stránkou přestává být úniku. Charakterové vlastnosti a způsob uvažování každé z postav vykrystalizuje velmi rychle. A jediný vývoj, který nastává, spočívá v zabředávání do stále hlubšího stavu naštvanosti.
Příběhová linie románu nestojí za řeč. Za přibližně sto stran se výprava dostane z Prahy do Mladé Boleslavi. Ve zbylých dvou třetinách následuje jedno píchnutí pneumatiky a svíčková na smetaně u rodičů. Výrazné dějové zvraty se tak odehrávají především v úvahách sester. Jsou to ale zvraty tam a zpět, od špatného k blbému, jako pingpongová přestřelka dvou bezrukých hráčů.
Stejně jako v předchozích knihách Soukupové máme i tentokrát tu čest s velmi rozeznatelným jazykem. Jeho nejvýraznějším rysem je určitá trpnost ve vyprávěcích pasážích. Ty postrádají sloveso být v přítomném čase a dodávají tak plynutí textu sekavý nádech. Místy má samozřejmě tento styl velmi zřetelný náběh ke krkolomnosti, občas až nečitelnosti, to ale málokdy bývá na škodu. Charakteristické je i plynulé, nijak graficky nevyznačené přecházení mezi pásmem vnitřní promluvy, přímé řeči a vypravěčské pasáže. Autorka se již jednoznačně jazykově našla a v knize Pod sněhem navazuje na to, co fungovalo v jejích předchozích textech. Přestože tak forma působí lehce experimentálně, Soukupová už dávno plave v bezpečných vodách.
Přiznám se, fandou knih Petry Soukupové nejsem. Líbí se mi, že si dokázala vytvořit vlastní literární řeč. Respektuji její tematickou konzistenci, ač si myslím, že se začíná vyčerpávat. Nenaplňuje mě ale literatura, v níž všechny postavy nesnáší svět. Neexistují řešení, všechny zápasy jsou předem prohrané. Monotematičnost neustálé deziluze mě nejen nudí, ale především mi přijde plytká. Kde není vývoj, není napětí. A to by v literatuře, ať už v jakékoliv formě, mělo být vždy.
_______
Petra Soukupová: Pod sněhem
Host, 373 stran
Tento článek vyšel v Lógru č. 16.