Vyzout papuče a znovu vyrazit do akce! Tři filmy se stářím v hlavní roli

Mezi dobrotivým lidem koluje o stáří celá řada půvabných přirovnání. Ale jelikož prakticky žádné z nich není pravdivé, raději bych do toho, slovy klasika, příliš nezabrušoval, abych se pak z toho nemusel nějak vybrušovat*. Nicméně realitou zůstává, že stárnutí představuje jediný dosud známý způsob, jak žít dlouho, proto bychom přípravu na něj neměli podceňovat. Následující filmový výběr tak může posloužit jako návod, jak se ani v požehnaném věku nestát oním příslovečným „starým paprikou“, který nezvládne rozprášit drogový gang či sbalit o desítky let mladší protějšek.

 

Rocky Balboa (2006)

„Cože, Sylvester Stallone na těchto stránkách?“ zavrčí typický čtenář Lógru a udeří přitom pěstí do jídelního stolu takovou silou, že cinkot zlatých číší a stříbrných příborů vyplní celý prostor v jeho slonovinové věži. Pak se hltavě pustí do nachystané hostiny. Kůstky nadívaného holouběte chroupou, maso čvachtá a rudá šťáva zralých hroznů mu teče po bradě coby symbolická krev nevinných autorů, zatímco náš šéfredaktor vedle něj stojí a zpívá tklivou píseň o tom, ať neruší předplatné.

 

Nuže, kde začít. Za prvé, ano, předchozí scéna je narážkou na Pána prstenů. Za druhé, Stallone se čte jako STELON, nikoliv STALONE. Za třetí, není nic špatného na tom mít rád Rockyho, a to ani ve výsostně intelektuálních kruzích. Celá sága o jednom boxerském nekňubovi není a nikdy nebyla zaměřená na akci, pomineme-li čtvrtý díl složený v duchu obkročného rýmu stylem zápas – tréninková montáž – tréninková montáž – zápas. Vždyť tahle série má srdce tak obrovské, že by se nevešlo ani do vaší vytoužené domácí knihovny.

 

Věděli jste, že v roce 1976, v době natáčení prvního dílu, byl budoucí miliardář Stallone tak chudý, že musel prodat i vlastního psa? Studio mu za scénář o outsiderovi, který se rozhodne chopit poslední šance a najde přitom životní lásku i sám sebe, nabízelo třicet tisíc dolarů. On jich měl v tu chvíli na bankovním účtu přesně sto šest, přesto na jeho tehdejší poměry astronomickou částku odmítl. Měl totiž takový drobný požadaveček – chtěl hrát hlavní roli. Šéfové studia, prahnoucí po jeho scénáři, reagovali rovněž umírněně a zcela neznámému herci oznámili, že se tak stane leda přes jejich mrtvoly. Původní finanční nabídku postupně zvýšili až na desetinásobek, jenže Stallone byl neoblomný. Part tak nakonec dostal, za původní výplatu, s vcelku nevýznamným dodatkem ve smlouvě, že může být kdykoliv během natáčení vyhozen bez udání důvodu…

 

Konečně k tématu

 

Nebudu vás napínat, film vznikl, zahrál si v něm Stallone i jeho pes a dodnes je inspirací pro všechny třicátníky po celém světě. Od nejluxusnějšího fitka na Manhattanu po nejzapadlejší posilovnu v Bangladéši, ať už chcete zhubnout nebo se rozvádíte, bojujete s nemocí nebo státnicemi, tam všude vám Rocky dodá sílu a víru, že i tu nejtěžší osudovou zkoušku zvládnete zdolat, nebo při ní minimálně obstojíte sami před sebou. O třicet let později udělal Stallone to samé i pro padesátníky a šedesátníky. Jako kdyby se vrátil čas. V té době už vyhaslou hvězdu opět všude odmítají, „Rockyho 6“ nikdo nechce točit. Nakonec se zadaří a filmová historie je bohatší o jeden neuvěřitelně dojemný comeback a YouTube o spoustu videí s tím asi vůbec nejlepším motivačním proslovem všech dob. Stallone a Rocky tu dokázali, že do starého železa nepatří nikdo, kdo tam nechce být.

 

Proto mi odpusťte, že jsem povídání o jedné z mála filmových hexalogií tak trochu zamaskoval coby pouze „šestku“, ale věřím, že vás předchozí řádky navnadí, abyste jí, podobně jako boxerští promotéři ušmudlanému vymahači dluhů Balboovi, dali příležitost. A třeba tak i vykřesali jiskru k dosažení některých zdánlivě vyhaslých snů, bez ohledu na rok narození v občance a posměšky okolí.

 

Harry Brown (2009)

Zatímco současný sedmdesátník Sylvester Stallone má sice věk vašeho dědy, ale chováním a vzhledem připomíná spíše testosteronem nadupaného staršího bratra, co vás na každé rodinné oslavě z „legrace“ chytá do kravaty, kde vás škrtí, dokud se přede všemi nepomočíte (což už po vašich třicátých narozeninách nikomu moc vtipné nepřipadá), britský herec Michael Caine byl v jeho věku jiný případ.

 

Ve filmu Harry Brown byste od takového londýnského důchodce čekali, že se s vámi bude chtít poprat leda u pečiva v supermarketu. Ne snad, že by o něco takového titulní hrdina stál. Vede osamělý život vdovce, jemuž kdysi zemřelo i jeho jediné dítě. Posledním blízkým člověkem je pro něj nejlepší kamarád Leonard, aktuálně se potýkající s místními sígry, kteří mu začínají nehezky vyhrožovat. Tohle není Londýn Sherlocka Holmese, zdejší kriminálníci nejsou elegantní mistři zločinu. Je to banda dementů v teplákovkách, která vládne jednomu podchodu. Přesto to stačí, aby obtěžovala životy všech v okolí.

 

Harry Brown události zasmušile pozoruje, ale podzemní zkratce se vyhýbá a doufá, že se ho situace nijak nedotkne. To se změní ve chvíli, kdy je Leonard zavražděn. Tím se rozjíždí uvěřitelná výprava za pomstou, která nezačíná cool vykopáním zabetonovaných zbraní ve sklepě, ale roztřesenou snahou o získání jedné pistole tváří v tvář zfetovanému psychopatovi a se vzdycháním umírající prostitutky coby soundtrackem na pozadí té hrozné bídy. Je to cesta, při níž hrdina ztěžka dýchá a podlamují se mu kolena. Opravdová špína Londýna, v níž se Brown zasviní od hlavy až k patě.

 

Co se v mládí naučíš…

 

Je tu jedna věc, kterou o Harry Brownovi ještě nevíte. Zatímco současné generaci mladých formovala charakter těžká zkouška v podobě přežití několika týdnů bez možnosti pořízení nedbale dokonalých kavárenských instastories, o sledování Netflixu a donášce jídla až do domu nemluvě, Brown si kdysi prošel podobným nepohodlím – korejskou válkou. A věci, které tam musel vykonat, se mu díky Caineovu hereckému mistrovství zrcadlí v očích, když jako přízrak mizí po každém výstřelu ze své zbraně zpět do londýnských stínů.

 

Upřímně, Harry Brown by mohl fungovat i jako spin off batmanovské trilogie od Christophera Nolana, kde Caine nezapomenutelně ztvárnil Alfreda Pennywortha, moudrého opatrovníka temného rytíře. Takhle nějak bych si ho představoval na dovolené. Z Gothamu si vyrazí do Londýna, pokosí pár šmejdů, a pak po návratu s typickou britskou distingovaností na Batmanův dotaz „Jak bylo?“ prohodí, že se seznámil s několika neobyčejnými mladými lidmi, kteří by se mu jistě také zamlouvali…

 

V žánru filmů o pomstě je tenhle malý britský snímek neprávem lehce pozapomenutý. Přitom má úžasné herce, tísnivou atmosféru, při níž vám beznaděj bude svírat útroby, a jasné poselství. Starý člověk, který přišel o všechno, jehož doba dávno minula a musí žít mezi lidmi, jimž už nerozumí, může i takový svět změnit k lepšímu.

 

Vyhlídka na vraždu (1985)

Úvodní píseň od Duran Duran, Dolph Lundgren mihnoucí se v první filmové pidiroličce, múza Andyho Warhola s vizáží africké válečnice Grace Jones coby záporačka s dobrým srdcem a bělovlasý Christopher Walken jako hlavní padouch, výsledek nacistických genetických pokusů o stvoření dokonalé bytosti. Co víc by si ještě člověk do tak nabušené osmdesátkové smršti mohl přát?

 

Moment, řekl tu někdo „Skoro šedesátiletého Rogera Moorea v roli neodolatelného a nepřekonatelného agenta 007“? Že jsem to byl já? Inu, už to tak asi bude. Bez obav mohu prohlásit, že považuji Vyhlídku na vraždu za jednu z nejlepších „bondovek“ vůbec. A mám to potvrzené i z excelové tabulky, kterou jsem si průběžně aktualizoval po každém zhlédnutém filmu v sérii – Mooreova rozlučka s kultovní rolí se v ní vyšplhala až na famózní třetí místo! Přiznávám, že jsem to sám od kritiky asi vůbec nejhůře hodnoceného „dílu“ nečekal, jenže to už je prostě život. (Stejně tak jsem nečekal, že muž vytvářející komplexní tabulky v Excelu nepřipadá ženám ani tak lstivý nebo atraktivní, jako spíše divný.) Místo nudné podivnosti jsem dostal vydatnou porci závodů na koních a důlních vozících, ručkování po Golden Gate Bridge, Walkena unikajícího ve vzducholodi a hotový festival Mooreova ironicky pozdviženého obočí. Schválně, dejte si panáka, kdykoliv se zatváří, jako že zrovna mluví s naprostým idiotem, a účet za pobyt na záchytce pak pošlete do naší redakce na adresu Fiktivní 8/2020, 123 56, Praha 0, Brno.

 

Věk je jen číslo

 

„Mám rád pozdější bondovky s Moorem. On je tam vždycky jako takovej starší pán v županu,“ říkával mi občas postarší kolega z posilovny a já se neurčitě smál, protože jsem nevěděl, proč na mě ten člověk mluví a proč chce, abych mu pomáhal s posilováním lýtek tím, že se předkloní a já se mu posadím na záda. Nicméně měl pravdu. Musíte mít pořádnou kuráž, šarm i vtip, abyste se šesti křížky na krku utáhli roli nejakčnějšího hrdiny světa a jen tak mimochodem zvládli sbalit krásku, která by mohla být vaší vnučkou. Starý lišák Roger všechny tyhle atributy splnil, přičemž si dokázal zachovat důstojnost i nadhled.

 

Přiznávám, že má úcta k němu během jeho rekordní sedmidílné bondovské odyssey jen vzrůstala. Je to takový ten druh zdravého chlapského obdivu, kdy si přejete, aby vás ten druhý vynesl v náruči z hořícího domu a aby se při tom jeho drsné strniště třelo o vaši hebkou tvář, tedy čistě heterosexuální záležitost. Mám pro něj zkrátka slabost a je jediným Bondem, jehož jsem během sledování i hlasitě povzbuzoval výkřiky typu „Nandej jim to, Rogere!“, případně „Sundej už tu lyžařskou kombinézu a vlez do tý vířivky, Rogere!“ Řeknu vám, parádní časy.

 

Ale abych to nějak uzavřel. Vyhlídka na vraždu je od začátku do konce zábavným ohňostrojem akce, kdy hlavnímu klaďasovi neustále někdo usiluje o život. Klasická bondovská poetika se tu mění, snímek se snaží přizpůsobit thrillerově explozivním osmdesátým létům. Nová doba by si tehdy byla bývala žádala i nového Bonda, jenže žádný vhodný kandidát zrovna neměl čas, proto musel Moore vyzout papuče a znovu se vydat zachránit Zemi i legendární frančízu. Doručil divácký hit a v téměř osmapadesáti letech nasadil věkovou laťku, kterou už si nejspíš žádný další představitel agenta s povolením zabíjet netroufne překonat.

 

*Citát pochází z chystané autobiografie poslance Miroslava Roznera Mein Kampf mit das Tschechische (v překladu Můj boj s češtinou – pozn. red.).

 

Jan Kukrál

Tento článek vyšel v Lógru č. 37 s tématem Stáří. Objednejte si jej v našem e-shopu.