Americký komparatista José Alaniz na nedávném Komiksfestu vystoupil s velmi zajímavou přednáškou o komiksových hrdinech a tělesném postižení. V následném rozhovoru jsme si ale povídali spíše o komiksových festivalech, akademickém myšlení a české komiksové tvorbě.
Kam byste zařadil domácí Komiksfest v širším světovém kontextu? Jsou americké festivaly hodně odlišné?
Komiksfest bych zařadil spíše do evropského kontextu. Atmosférou a koncepcí je podobný festivalu v Petrohradě, ačkoliv je samozřejmě menší. Jsou tu i podobné sekce: prodej komiksů, setkávání s tvůrci i odborné přednášky a prezentace. Pokud jde o Ameriku, připomíná Komiksfest trochu tamější alternativní festivaly, například ten v Portlandu, který se jmenuje Stumptown Comics Fest. Také se tam prodávají komiksy a probíhají akademické přednášky.
Jak potom vypadají ty komerční americké festivaly?
Myslíte jako Comic-Con v San Diegu? Je veliký, vážně obrovský! Je také hodně komerční a silně ovlivněný Hollywoodem. Čím dál méně se točí kolem komiksu a je víc a víc o filmu. Na menších festivalech, jako je tento, se mi zamlouvá, že se i nadále soustředí hlavně na komiks. Je velmi těžké dobře vyvážit jednotlivé složky festivalu. Na jedné jednu stranu chcete, aby byl kvalitní, otevřený novým věcem a zajímal se o komiks jako o uměleckou formu, na druhé straně je komerční aspekt. Samozřejmě chcete, aby se nové knížky dobře prodávaly a aby se o nich lidé díky kvalitní prezentaci dozvěděli. Když ale ten komerční aspekt převládne, dopadne to jako v San Diegu, kde už se jenom prodává a Hollywood tu prezentuje svoje nejnovější filmy. Nemyslím si, že je to dobrá cesta a je hodně lidí, kteří se velikým festivalům vyhýbají, protože se z nich komiks vytrácí. Kdo jsou vlastně návštěvníci těchto festivalů? Docela mě překvapilo, že dnes muži nejsou v početní převaze. To je zase docela typické pro evropské i americké alternativní festivaly. Máte tu také hodně ženských autorek: Lelu Geislerovou, Lucii Lomovou nebo Markétu Hajskou.
Čím si to vysvětlujete?
Komiks jako médium není genderově specifický. V Americe byl v padesátých letech komiks velmi rozšířený mezi mládeží bez rozdílu pohlaví. Byly tu romantické komiksy a komiksy o módě. Až v posledních několika desetiletích se komiks stal příznačným pro chlapce. Toto rozdělení nebylo dobré ani pro trh, který tím hodně ztratil. Například v Japonsku mají dívky značný podíl mezi čtenáři. Proto má také v Americe takový úspěch manga, která se zaměřuje právě na toto publikum. Po dlouhých desetiletích tak dívky v Americe zase čtou komiksy, ačkoliv hlavně ty japonské.
Specializujete se na komiks bývalého východního bloku. Čím vás zaujal? Je v něm něco původního, nebo jenom kopíruje západní vzory?
Komiksy čtu už od svých pěti let a ten zájem mi vydržel po celý život. Začalo mě zajímat, jak asi vypadají komiksy v Rusku, ale nepodařilo se mi o tom najít skoro žádný materiál. Tak jsem se do toho pustil sám. Český komiks mě zajímá i proto, že jsem se na škole trochu učil česky. Bohužel nemluvím moc dobře. Jezdím sem častěji a začal jsem se také zajímat o zdejší komiks. Je tu rozvinutější komiksový průmysl než v Rusku a společnost je k němu obecně otevřenější. Rozhodně se nedá říct, že by byl český komiks pouze derivátem toho západního. Stále se snažím definovat to, co je na něm vlastně to české, ale ta příslušnost k jisté kulturní tradici je velmi silná. Český komiks je jiný než ten polský nebo srbský. Zrovna dopoledne jsem o tom mluvil s Džianem Babanem. Ty věci vycházejí hodně z literárního cítění i z filmu. Velikou roli tu hraje mystifikace, humor i velmi specifický druh satiry a vůbec pohledu na realitu skrze imaginaci. Dokonce i na konci knihy Anna chce skočit od Lucie Lomové vstupuje do děje jako neočekávaný host Václav Havel. Je to hloupé? Je to výstřední? Každopádně je to svým způsobem surrealistické a rozhodně velmi české. Ve Volmanovi od Jiřího Gruse je hodně zvláštních situací, které jsou extrémně neobvyklé a zároveň velmi banální. S touto kombinaci humoru a banality, s transformací reality skrze určitou imaginaci se setkáváme i v české literatuře. Myslím, že Ivan Klíma tomu říká „švejkovina“. Dokonce i čeští superhrdinové bývají výjimeční i banální zároveň.
Myslíte, že český komiks má světu co nabídnout? Jsou Poslední chobotango nebo Alois Nebel díla srozumitelná i mimo domácí kontext?
Ale ovšem. Lidé na celém světě čtou Kafku, Haška nebo Havla. Samozřejmě, znalost českého prostředí vám může pomoct, abyste ta díla plně ocenili. Ale jinak jsem přesvědčen,
že český komiks má hodně co nabídnout i když se pár věcí ztratí v překladu.
Máte nějaké vysvětlení pro to, že komunistický režim v Čechách, ani v Rusku prakticky nevyužíval obrovský potenciál komiksového média?
Naopak, komiks se zde prosazoval jen s obtížemi. Tato skutečnost doopravdy vynikne obzvláště při srovnání s Čínou, jejíž komunistická strana používá letáky s jistým druhem komiksu jako nesmírně efektní a srozumitelnou propagandu. Každopádně komunisté byli zaujati proti komiksu, protože ten byl spojený se západní masovou kulturou a buržoasním vkusem. Mimochodem, tento postoj nemůžeme vztahovat pouze na Sověty, ale platí pro Rusko obecně. Má to co do činění s pojmem „literaturnosť“, tedy s jistou kulturností a s dobrým vkusem pro literaturu. Komiks byl z tohoto pohledu nazírán jako cosi podřadného, nebo dokonce jako hrozba. Toto platí bez ohledu na sovětské chápání buržoazního či kapitalistického umění. Ale abych odpověděl trochu přesněji, režim užíval některé prvky komiksu například na plakátech, ve výzdobě oken nebo v omezené míře i v časopisech pro děti. S komiksem měla některé společné rysy i avantgarda, například Ilya Kabakov, který je považován za otce ruského konceptualismu, vytvářel série obrazů, které vyprávějí krátké příběhy. Určité formy komiksu tu tedy byly, ale nenazývaly se tak a nebylo jim umožněno rozvíjet se jako v Americe. Jiným zajímavým příkladem jsou plakáty z padesátých let, které názorně ukazovaly, jak se zachovat v případě jaderné války. Jak se chránit, jak udržovat čistotu, jak si obstarat potraviny. To všechno prostřednictvím sekvence navazujících obrázků a vysvětlujícího textu. Pakliže komiks běžně definujeme jako obrázkovou sekvenci, jedná se v tomto případě o komiks, ačkoliv se mu tak neříkalo.
Ve své knize Komiks: Comic Art in Russia se prý zmiňujete o avantgardních komiksech z období revoluce. Přiznám se, že vůbec nevím, co si pod tím představit.
Máte nejspíš na mysli futuristy a autory jako byli Natalia Goncharova nebo Majakovskij. Nebylo by od nás ovšem zcela přesné, abychom jejich tvorbu nazývali komiksy. Tito představitelé avantgardy kombinovali obrazy a text, což je kromě sekvenčnosti jedna z definic komiksu. Spíš bych řekl, že využívali některé prvky a postupy, které jsou pro komiks charakteristické.
Když je řeč o avantgardě, musím zmínit i tvorbu, která se objevuje dříve, například v satirických tiskovinách. Určitě je připomenout v této souvislosti výtvarníka a scénografa Mstislava Valerianoviče Dobužinského a jeho tvorbu z období po revoluci 1905. Například obraz ulice, zkrvavené zdi a plyšového medvídka byl reakcí na dobové masakry.
Mimochodem, když se podíváme na zobrazování lidského těla v socialistickém realismu nebo v nacistickém umění, můžeme si povšimnout i jisté podobnosti se superhrdinským
komiksem.
To je pravda. Znáte třeba amerického autora Alexe Rosse? Maluje superhrdinské komiksy, které vizuálně silně připomínají fašistické umění. Jeho nejznámější díla jsou Marvels pro Marvel a Superman: Kingdom Come. Myslím, že tím, co tyto směry spojuje, je idealizace lidského těla, která má svůj původ už ve starověkém Řecku a v jeho obdivu k lidskému tělu. Podívejte se jenom na některé sochy Herkula, které jsou velmi masivní. Například v neapolském muzeu mají právě takovou zajímavou sochu s nadpřirozeně velkými svaly. Každá doba ovšem idealizuje tělo trochu odlišným způsobem. Většina antických soch dnešní superhrdiny zase tolik nepřipomíná. Ani Superman na začátku nebyl tak veliký a jeho anatomie nebyla tak realisticky zobrazena. Otázkou fašismu a komiksu se pak blíže zabývá americký akademik Craig Fischer.
Zdá se, že na akademické půdě se komiksem zabývá stále více lidí. Jak daleko je implementace komiksu na vysoké školy.
Jedná se stále ještě o velmi mladý obor zkoumání. Za posledních patnáct, dvacet let ale nastal rychlý rozvoj. Velmi nám v tom pomohl například komiks Maus, který získal Pulitzerovu cenu nebo The Watchmen, který se dostal do stovky nejlepších literárních děl dvacátého století časopisu Time. To nám přineslo hodně uznání.
Ale vaše dnešní přednáška se přeci týkala klasické akční tvorby, například Fantastic Four.
Populární kultura si získává na univerzitní úrovni stále větší pozornost. Sám jsem například vedl seminář o superhrdinech. Katedra anglické literatury na univerzitě v Eugenu, ve státě Oregon, se snaží akreditovat studijní program studia komiksu jako minor (tedy menší obor z amerického „dvouoborového studia“ – pozn. autora). V podstatě jsme ale přibližně tam, kde se nacházelo studium filmu v šedesátých letech. Snažíme se tuto oblast populární kultury zviditelnit, ale stále tomu chybí jistý druh legitimity. Každým rokem se to ale mění.