S tajemnou komiksovou autorkou ToyBox jsme se sešli v malebně pojmenovaném hostinci U Růženy, který podle všeho od normalizačních dob neseznal sebemenších proměn. Vedle štamgastů, kteří dokonale zapadli do omšelého, umakartového interiéru, jsme vedli rozhovor především o vztahu společnosti, umění a osobní výpovědi nejen v komiksu.
Při domlouvání rozhovoru jsi mi psala, že bys místo umění chtěla mluvit o veganství. Proč je to pro tebe tolik důležité? Co pro tebe být veganem přesně znamená?
Pro mě je to důležité, protože i ve své tvorbě se čím dál tím víc posouvám k veganským stanoviskům, kde se boj za práva zvířat objevuje. Momentálně pracuji na své knize, ale kromě toho bych chtěla udělat výstavu s veganskou tématikou. To znamená, že tam budou samé obrazy, které lidé nechtějí vidět – zmučená zvířata a to, jak se k nim lidé chovají. Je to pro mě důležité také proto, že se obecně snažím mluvit za ty, které společnost nějakým způsobem opomíjí, nebo jim upírá jejich práva, či pozornost. Přijde mi, že s právy zvířat je to v této společnosti docela špatné. Předně je naše společnost strašně masožravá. Bylo by fajn, kdyby i lidé, kteří se nechtějí stát vegetariány nebo vegany, konzumaci masa třeba jen omezovali, kdybychom všichni méně konzumovali, kdybychom byli méně společností obžerství a spotřeby.
Zaujalo mě, že ve všem co děláš, se snažíš skloubit společenský apel s uměleckým dílem.
Úplně ve všem to není, ale pro spousty mých věcí to platí. Snažím se skrze přitažlivou formu sdělit svůj politický názor na svět, svoje přesvědčení o tom, co je správně a co špatně. Vlastně nejde ani o záměr angažovanosti, spíš se to přirozeně promítá do věcí, které dělám. Asi jsem po matce, která celý život pomáhá starým lidem, zdědila určité sociální cítění, a to se projevuje ve všem, co dělám.
Když se pokusím najít tvoji tvorbu v databázi Národní knihovny, tak se neobjeví moc odkazů. Mám z toho pocit, že pro tebe umělecké dílo není něco, co skončí v knihovně.
To opravdu není. Celý trh s uměním je prostě trh. To znamená, že je založený na kapitálu a většina umělců se snaží zvyšovat cenu svých obrazů a budovat si vlastní značku. I když je to často trnitá cesta, snažím se jít proti tomuto proudu. Nechci vyrábět artefakty, které se dobře prodají, i když bych to mohla udělat poměrně snadno. Nechci ale udělat nic tak drahého, aby si to nemohli dovolit lidé, jako jsem já, nechci malovat obrazy za desetitisíce nebo statisíce.
Nepřicházíš tím ale zároveň o část publika? Kdybych nenarazil na tvoje komiksy v klubu Cross, vůbec se o nich nedozvím. Nebo když jsi pak dělala věci v oblasti squattingu, chtěl jsem si o tom najít informace na internetu, ale většina odkazů nefunguje.
O část publika tím přicházím, ale většinu svého umění dělám pro lidi, kteří jsou mi nejblíž, a moje cesta k obecnému povědomí je pomalá. Ale tak to chci a nikam nespěchám. Pro mě je důležité dělat ty věci způsobem, jakému věřím, a nikam se nehonit.
A nemáš pocit, že bys své aktivity měla archivovat alespoň na svém webu?
To bych asi měla, nebo spíš mohla. Internet je jako médium super, ale pro mě je pravý komiks tištěný. Mám ráda papír. Mám ráda tradiční média i tradiční způsoby práce a mám ráda komiksy vytištěné na papíře, takže mě dokonale uspokojuje, když to vyjde v novinách nebo časopise, čtenáři si to přečtou, a tím to plní svůj úkol. Stejně to funguje třeba se street artem, který také dělám na křehké médium, tedy opět na papír. Ten si sice vezme vítr a déšť, ale tak je to správně, protože nechci, aby moje věci zůstávaly někde pod plexisklem, jako v případě Banksyho, a potom se někde třeba prodávaly za horentní sumy. Snažím se lidem, kteří jdou po ulici, dělat nějakým nepředpokládaným způsobem radost. Chci je překvapit něčím hezkým tam, kde to nečekají. Dělám to pro ně a nechci na tom vydělávat.
Máš i nějaké formální vzdělání v oboru výtvarného umění?
Studovala jsem scénografii. Především proto, že mi přišlo, že tenhle obor má největší souvislost s komiksem. Vždycky jsem chtěla dělat komiksy a tady není moc škol, které by mě svou nabídkou nějak uspokojily.
Na scénografii se učíš kreslit dramatickou postavu podle textu, takže vlastně vytváříš komiksový charakter. Dále se tam učí kreslit dramatickou situaci – to znamená z textu extrahovat něco, co je zajímavé, a rozkresluje se to po fázích – a také se tam naučíš kreslit prostředí. Všechno tohle je pro komiks extrémně užitečné. Ale jinak jsem tam pět let vlastně předstírala orgasmus – dělala jsem, že mě scénografie baví. Divadlo mě baví a mám ho ráda, ale primárně jsem tam šla proto, že dělám komiksy. Kromě toho jsem chodila na AVU na figurální kresbu, a to mi pomohlo najít vlastní výraz.
Dělala jsi také scénografii k adaptacím Eliota či Shakespeara. Přiznám se, že mě to trochu překvapilo, protože tito autoři mi k tobě zrovna dvakrát nepasují.
Oni se ke mně hodí naopak úplně báječně. Shakespeare je asi jeden z mých vůbec nejoblíbenějších autorů. Zabývala jsem se jím dlouho a celkem do hloubky ve škole: jako úkoly jsem zpracovávala Macbetha a poté Hamleta. Jako své autorské představení jsem dělala Bouři, což bylo představení vytvořené přímo pro prostor na půdě klubu Cross. Bylo to pro deset diváků a podílelo se na tom třináct představitelů, takže to byla další finanční katastrofa. Ale lidé si z toho podle mě na druhou stranu odnesli takový zážitek, jaký by v žádném jiném divadle neměli.
Thomas Stearns Eliot a jeho Pustina mě zajímali proto, že mě baví zkoumat hranice mezi médii. Vždy mě zajímalo převádění poezie do jiné formy. Mám ji strašně ráda a v současné době je hrozně těžké ji nějakým způsobem lidem zprostředkovat, protože většinu to prostě nezajímá. Pustina byla mým pokusem jak přiblížit něco tak komplikovaného, jako je modernistická báseň, svým kamarádům, technařům nebo squatterům, a udělat to takovou formou, aby je to vtáhlo do děje a aby si k tomu pak sami hledali další souvislosti a informace.
Říkala jsi, že se snažíš o tvorbu, která bude mluvit za lidi, kteří nemají nějaký vlastní hlas, či jsou nějakým způsobem utlačovaní. V tomto ohledu mě zaujal tvůj komiks ze sborníku Generace 0, kde se zabýváš sociální i národnostní situací, která se stále zhoršuje. Myslíš si, že můžeš v této situaci nějak pomoc? Měla jsi na tuhle konkrétní věc nějaké ohlasy?
Komiks jsem nakreslila na základě článku Kateřiny Čopjakové z Respektu, která napsala o tom, jak odebírají romské děti z rodin na základě chudoby. V evropském kontextu jde podle všeho o ojedinělou situaci. Ten komiks je vlastně mem, takže se šíří sám – nekončí to samotnou publikací, ale lidé jej dále sdílejí, znova jej zveřejňují, a tak dále. To se s novinovým článkem příliš neděje. I toto „šíření povědomí“ myslím přispělo k tomu, že se zákon změnil. Romské děti už nelze tímto způsobem rodičům odebírat.
Velká část české společnosti je naladěna proti Romům. V čem vidíš příčinu?
Jedná se především o celospolečenskou krizi důvěry v to, že bude líp. Po revoluci se myslelo, že všechno zprivatizujeme a budeme se mít všichni dobře. Vzhledem k tomu, že se to nestalo a navíc přišla krize a spousta lidí zchudla nebo již nedokáže žít sen generace vítězů, hledá se jakýkoli viník této situace a cikáni jsou první na ráně.
Pro mě je hrozně smutné, když přijedeme do nějaké vyloučené nebo problémové lokality, a je ti líto i těch bílých rasistů, protože jsou vlastně stejně chudí a vyloučení jako ti Romové. Zároveň se jim to bohužel ale nedá vysvětlit, aby mířili na ty správné cíle. Nedá se jim říct, že za jejich chudobu a nezaměstnanost nemohou Romové ani oni sami, že za to můžou politici a nefunkční občanská společnost.
Četl jsem tvůj komiks v knize Ještě jsme ve válce a přiznám se, že jsem s tím sborníkem měl určité problémy. Ne snad s těmi komiksy, které jsou různé kvality, ale spíš s komentáři, které je provázejí. (Více v recenzi v Lógru č. 5.) Neměla jsi problém s tím, že je tvůj komiks nějakým způsobem komentovaný?
S celým sborníkem jsem také měla velký problém, protože je v podstatě propagandistický. V určitém smyslu totiž říká: „Podívejte se, jak to tady bylo hrozně na houby za minulého režimu, byla tady nesvoboda, a teď se tady máme tak dobře, protože už vás nesleduje tajná policie a máme svobodu slova.“
Celý Ústav pro výzkum totalitních režimů, který také pracuje na něčí politickou objednávku, podle mého názoru velice přesně ví, čeho tímto sborníkem a určitou interpretací historie chce docílit. Já jsem se toho zúčastnila proto, že – bez ohledu na tento aspekt – se jednalo o příběh jedné velmi statečné paní, která se v jistý okamžik svého života zachovala morálně, bez ohledu na cokoli jiného. Mně v této společnosti hodně chybí nějaké povědomí o tom, co je špatně a co je správně. Přijde mi, že si lidé úplně odvykli tímto způsobem uvažovat. Myslí jen na to, z čeho mají prospěch. Pro mě je velice důležité vyprávět tyto příběhy, protože ti lidé byli opravdu hrdinové a žádná pozdější dezinterpretace jim to nemůže vzít.
Jak ses vůbec dostala k předloze toho komiksu? Mluvila jsi s tou konkrétní osobou, nebo sis poslechla nahrávku?
Poslouchala jsem nahrávku a s tou paní jsem mluvila během doby, kdy komiks vznikal. Dala mi úplně volnou ruku s tím, že mi ve zpracování příběhu věří. Výsledek se jí velice líbil, takže to byla zcela bezproblémová spolupráce.
Kolik hodin materiálu jsi musela vyposlechnout?
Už si to příliš nepamatuji. Jednalo se o opravdu dlouhý rozhovor, který mi Adam Drda posléze přepsal, a já jsem si z toho sestavila vlastní scénář. Poté jsme to různě konzultovali a následně jsem to nakreslila. Většina příběhů ve sbírce vznikala tak, že je napsali přímo lidé z organizace Post Bellum.
Adam Drda, který dělal k tvému komiksu doslov, použil velmi dojemný příběh osobní statečnosti jako výčitku těm, kteří se takto nezachovali. Tvrdí, že by se měl proti režimu postavit každý i za cenu ztráty vlastního dítěte. Kdo se na to vymlouvá, je vlastně sám tím špatným. Přiznám se, že mě to hodně pobouřilo. Jedna věc je totiž hrdinství, a jiná zase mlátit tím někoho po hlavě. Rozdílné výsledky, které z podobného dilematu mohou vzejít, jsou přeci oba obhajitelné a pochopitelné.
I když jsem s Adamem Drdou na příběhu spolupracovala, ideově se diametrálně lišíme. Dostali jsme se i do sporu. Komiks měl vyjít v Mladé frontě a já jsem postavě Milušky nakreslila tetování s nápisem: Fight the power. Řekl mi na to, že ji to přibližuje k nám, levicovým extrémistům a anarchistům, ale ona podle něj nebyla žádná anarchistka. Já jsem se mu horko těžko snažila vysvětlit, že kdyby byla Miluška mladá teď, tak by možná bojovala stejně i proti nespravedlnostem tohoto režimu. Tetování jsem nakonec musela vymazat, aby to vůbec mohlo vyjít v novinách, jako je Mladá fronta.
Dokážu ale porozumět lidem, kteří věří této krásné společnosti a tomu, co jim mainstreamová média předkládají a zuby nehty se toho drží. Pro ně je to vlastně určitý rámec, nebo mřížka, ve které si zvykli existovat, a když jim to vezmeš, jsou najednou úplně bezprizorní a nevědí kudy kam.
Na čem pracuješ v současnosti?
Na svém vůbec prvním komiks booku, který se bude jmenovat Moje kniha Vinnetou. Bude to příběh o přátelství. Jedná se o dva texty, které budou ve vzájemné interakci. Prvním textem jsou básně mé kamarádky squatterky, která žila částečně v Holandsku a částečně v Praze. Napsala básně, které výstižně odrážejí techno kulturu a kulturu travellerů. Jsou plné cestování, sexu a drog. Zároveň jsem je ale nechtěla prezentovat jen tak, aby to lidé četli proto, že je to squatterka. Nechtěla jsem, aby se na ni lidé koukali jako na nějaké zvíře v zoologické zahradě a exota. Dala jsem tedy její texty dohromady s dětskou knížkou, kterou napsal můj nejlepší kamarád Martin, když mu bylo osm let.
On si přečetl Vinnetoua, který na konci knihy zemře. Osmiletý chlapec z toho byl tak nešťastný, že dopsal svůj alternativní konec knihy do velkého sešitu, který se jmenuje Moje kniha Vinnetou.
Vzhledem k tomu, že jsem anarchista, nechci si brát žádnou podporu od státu. Je to tedy financováno pouze lidmi, kteří tento konkrétní projekt chtějí podpořit, bez jakýchkoli grantů. Platí to tedy z velké části můj kamarád, mecenáš umění, který sbírá i další peníze, které mi umožňují na projektu tak dlouho pracovat. Práce na komiksu totiž trvá velmi dlouho.
Chystáš se komiks vydat ve spolupráci s některým z velkých nakladatelství?
Knihu budu vydávat v koprodukci s Labyrintem. Odborný dohled nad komiksem má Joachim Dvořák z Labyrintu, který má s vydáváním komiksů v Čechách asi největší zkušenosti. On četl scénář, který jsem měla zpracovaný v maketě. Konzultovala jsem to s ním i s Tomášem Baldýnským, který píše scénáře. Momentálně jsem ve fázi, kdy mám finální verzi scénáře a celé to kreslím.
Co říkáš na iniciativu, kdy umělec nebo kdokoli jiný na internetu nabídne svůj projekt a čeká, jestli mu na něj lidé dají peníze?
Pokud to dělá s čistým úmyslem, tak s tím souhlasím a líbí se mi to. Naopak nemám moc ráda, když mladé umění, jako děláme my, podporují firmy, které tak chtějí nalákat mladé zákazníky. Když například nejmenovaný pivovar udělá internetovou kampaň, aby podpořil novou značku svého piva, které je pro trendy mladé lidi. To mi připadá jako exploatace.
Bavili jsme se o tom, že jedna z výhod komiksu například vůči literatuře je jeho srozumitelnost. Tvé komiksy ale obecně nejsou považované za příliš přístupné či srozumitelné. Mají takový surrealistický opar. Kdybych chtěl udělat srozumitelný komiks, tak bych asi spíš použil zavedenou „amerikanizovanou“ formu.
Komiks má ale svoji historii, prošel si určitým vývojem. V roce 2013 nemůžeš kreslit komiksy tak, jak vypadaly superhrdinské komiksy v padesátých letech. Navíc už je i nudné kreslit komiksy, které na kult superhrdinů reagují. Poté, co Spiegelmanův Maus vyhrál prestižní literární ceny a vznikly vysoce strukturované komiksové výpovědí jako Corriganův Nejchytřejší kluk na světě, Palestina od Joea Sacca či Pod dekou Craiga Thompsona a vůbec celý fenomén grafických novel, nemůžeš v roce 2013 kreslit komiksy a na tuto vlnu nereagovat. I v mých komiksech lze najít víc úrovní porozumění danému příběhu.
Nesnažím se o přímo postmoderní formu, ale také vycházím ze studia literatury, jako je Barnesův Flaubertův papoušek, Jmenuji se červená Orhana Pamuka a podobné romány. To se samozřejmě poté odráží i v komiksu. Proto mé komiksy nejsou vyprávěné lineárně ani nejsou prvoplánově srozumitelné. Snažím se dělat komiksy pro chytré lidi, nebo pro takové, kteří nejsou příliš líní, aby v nich hledali různé významy.
Stefan Segi
Rozhovor vyšel v Lógru č. 10.
